Vlčí hora

Tahle hora mě už několik let přitahovala jak magnet. Když se na ni člověk dívá z úbočí Homole, vykukuje v klínu dvou svahů a tváří se majestátně. Zasloužila by si z toho místa fotku pořádným foťákem s dlouhým sklem. A tak jsem uplatila jednoho majitele takového foťáku svými sušenkami a on mi to došel vyfotit. Děkuju.

Nemohla jsem ji nejdřív na mapě najít. Mátla mě optickým klamem a vypadala, že může být tak 4 až 5 kilometrů daleko. A v tom místě žádná taková hora není. Skutečná vzdálenost vzdušnou čarou je přes 8 kiláků. A pěšky 14. Takže celodenní túra. 

Rok se s rokem sešel a já tábořím na místě, odkud je to příjemná 7kilometrová procházka. Hora se mi sama přiblížila. Plán je jasný. Vybrat si klidný den, kdy nebude až moc vedro a vyrazit na průzkumnou výpravu. Sváču, pití a sandály jsem ukryla do brašny a hurá na cestu.

Stoupání na Horu

Od tábora se jde pohodlnou cestou po rovině údolím podél Kosího potoka. Trasa pak odbočuje pod zříceninou hradu Třebel do kopce do vsi. Je to fakt divná zřícenina. Vypadá jak velká stodola. K návštěvě mě nijak neláká. Za obcí se krajina otevírá nad údolím potoka. Výhledy jsou tam parádní. Dole v údolí na louce skauti právě bourají tábor. Je srpen, všechny tábory v údolí skončily. 

Na slunné stráni jsem uviděla keř, který jsem potkala podruhé v životě. Rulík zlomocný. Překvapilo mě to, ale ještě jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Nad strání pískalo káně a mě neodbytně zněl hlavou nápěv písně Orel od Nezmarů. Tak moc, až jsem si začala zpívat. Nikde nikdo, nikoho jsem nerušila.

Do hlavy mi vstoupila ještě jedna myšlenka.  Myslím na Setonovské Stoupání na horu. Usmyslela jsem si, že kamarádům z hory donesu nějakou bylinku, co tam najdu.

Ještě, než jsem odbočila k vrcholu, míjela jsem zřícenou budovu staré rasovny. Zvláštní osamělé místo. Potom jsem se ještě kochala vyhlídkou nad bývalým lomem. Odtud je vidět až na Homoli. A Goethova vyhlídka mě překvapila ještě víc. V místě, kde by měl být náš tábor, vidím malinký svítící flíček - něčí týpí.

Stromy mluví

Stoupám na vrchol, mám to už jen kousek a v hlavě mám jasný záměr najít 4 různé bylinky pro čtyři kamarády a donést je zpět do tábora. Vtom mi zahradí cestu lipová větvička. Mám už dost zkušeností, že na mě promlouvají zvířata. Tohle není tak výrazné, ale nejde to přehlídnout. Poselství lípy je jasné. Beru si od ní větvičku a na vrcholu už nehledám bylinky. Volím větvičky z trnky, hlohu a divoké třešně. Je to hodně silný zážitek. 

Teprve tady si naplno uvědomuju zvláštní skladbu rostlin v tomhle opuštěném lese. Ty stromy tady nerostou samy od sebe. Vnímám zásah člověka. Možná obyvatel rasovny? No jo, ras se nejspíš živil zároveň jako ranhojič. Už tuším, proč jsem pak viděla tu jihozápadní stráň plnou rulíků. Tolik jsem jich ještě nikdy nikde neviděla. 

Projekt 181 bodů

Než opustím horu, všimnu si zajímavé naučné tabulky. Dozvídám se, že jsem na jednom z trigonometrických bodů I. řádu, které byly vytýčeny už v 19. století. Od nich se pak odvíjela celá zeměměřická síť. Začala jsem přemýšlet, jak se asi jmenuje hora, kterou vidím v dáli na jihu. Nejspíš je to Čerchov - další z bodů. Tady je prvopočátek mojí budoucí sbírky 181 bodů.

Volfštejn

Z vrcholu jdu pěknou alejí starých ovocných stromů až ke zřícenině hradu Volfštejna. Je docela slušně zachovalá. Čekala jsem zbytky zídek, ale věž stojí a palác je pod lešením, takže tam zjevně probíhají nějaké opravy. Je to malebné místo. Pod hradem je pódium, konají se tu menší koncerty. Na hradě jsem potkala jediné dva lidi za celý svůj 16kilometrový výlet.

Z hradu se vracím k táboru cestou po vrstevnici. Teprve cestou zpět jsem uviděla, kolik je na úbočí rulíků. Vstřebávám zážitky a zpívám si:

Tam v dálce jeho hora ční,
kde mlha skály smáčí,
tam jeho cíl je sváteční,
tam navzdory všem teď kráčí,
chce být blíž, jen blíž svým snům

V táboře jsem využila příležitosti, kdy ve stínu přístřešku seděli kamarádi pohromadě a měla jsem k nim menší proslov. Pověděla jsem jim, že jsem vystoupala na Vlčí horu se záměrem donést jim bylinky z hory, ale že mi lípa řekla, že mám donést větvičky stromů. Nechala jsem je vybrat si. Každý si zvolil větvičku podle svého gusta. A někteří byli skutečně dojatí a měli radost.

Pak mi zbyl poslední úkol. Najít místo, odkud je hora vidět z tábořiště. Které týpí jsem to viděla? Hledání mi dalo zabrat, pořád nic nebylo vidět. Než mi došlo, jak jsou týpí vysoká. Stačilo vylézt do svahu pár metrů a hora se mi ukázala.