Horní les a přehrada Vír

Horní les? Zní to trošku fádně, ale je to nejvyšší vrchol Svratecké hornatiny. Chtěla jsem tam kvůli trigonometrickému bodu, nic moc jsem od toho nečekala. Vodní nádrž Vír mě lákala víc. Až na to, že není určená ke koupání. 

Letos jsem měla na dovolenou namířeno na Vysočinu. Od nás je to docela daleko. Těžko říct, kdy se zase do těchhle končin dostanu. Tak jsem si v okolí naplánovala výlety, abych poznala krajinu a lovila své trigonometrické body. Ulovila jsem 3. Tohle je jeden z nich.

Výstup na rozhlednu Horní les

Z mapy jsem viděla, že Horní les není jen kopec, ale i rozhledna. Ale předem jsem nezjišťovala, jak vypadá. Až se v lese přede mnou vynořilo tohle kovové 59 metrů vysoké monstrum. Vyhlídková plošina je ve výšce 38 metrů a nahoru vede celkem 201 schodů, které ovíjejí středový sloup jedenáctkrát. To je něco pro moje závratě. Výzva jako hrom.  

S myšlenkou, že tu ta věž přeci stojí skoro čtvrt století a zatím jí nic není, jsem se vydala do schodů. Snažila jsem se dívat dopředu před sebe. Hlavně nekoukat na ten rošt pod nohama, nekoukat se na zem. Stoupala jsem odhodlaně, možná až moc svižně. Cítila jsem, jak mi vadí, že se schodiště otáčí a že se mi z toho točí hlava. 

Větrno bylo už od rána. Na kopci samozřejmě o trošku víc, ale chránil mě les. Dokud jsem ještě byla v úrovni stromů, tak to šlo. Nad nimi foukalo dost nepříjemně, ale dalo se to. Jenže pak přišel poryv nárazového větru a na mě to bylo moc. Držela jsem se zábradlí a snažila se uklidnit, jenže ten vítr ne a ne zeslábnout. Měla jsem před sebou ještě asi 2 patra. Každé patro má malou plošinku. Na ní jsem si sedla a čekala, až se vítr aspoň trochu utiší. 

Sledovala jsem kabely na konstrukci věže, jak se rozvibrovaly. Věž se sotva patrně chvěla. Přemýšlela jsem: Zvládnu za chvíli vstát a vyjít až nahoru? Nebo jestli nemám radši jít rovnou dolů? I toho jsem se v tu chvíli bála. Když vyjdu nahoru, uvidím skvělé výhledy! Ale co když nebudu mít odvahu k sestupu? Jak slezu? V nejhorším zavolám na policii? 

Dumám takhle ve skutečnosti teprve chviličku. Někde dole zaslechnu auto. Nevěnuju mu pozornost. Stejně se nechci dívat dolů. Po schodech jde někdo nahoru. Chci na ně zavolat, ať hlavně nedupou. Ale kluk asi osmiletý říká tátovi, že se bojí. Táta mu nabízí, že ho povede za ruku a že to spolu zvládnou. Maminka se dívá za nimi nahoru a zahlídne mě: "Nahoře někdo je." Nereaguju a sbírám kuráž vstát a jít. 

Po pár patrech se opět ozve: "Tam někdo sedí." Odpovídám, že jsem se tam zasekla, že mám děsné závratě a že se potřebuju trochu vzpamatovat. Pán se blíží a ptá se mě, jestli potřebuju nějak pomoct. Dívám se na jeho syna a upřímně prohlašuju, že asi taky potřebuju vzít za ruku. Paní navrhuje, že tedy povede syna a pán, že mi pomůže. Ptá se, jestli chci nahoru nebo dolů. Zkusím se ještě hecnout, že to s dopomocí nahoru zvládnu. Nahoře se rodinka kochá výhledy. Já křečovitě držím mobil a nacvakám několik fotek. Vůbec nevím, co vidím, rozhledy vnímám jen tak napůl. 

Pán mi nabízí pomoc se sestupem. Domluvíme se, že půjde kousek přede mnou, abych se líp cítila, ale držet se už zvládnu sama. Chválí mě, že jsem odvážná, že jsem se takhle pokusila vylézt na rozhlednu, když mám tak silné závratě. Povídá, že on na tohle vůbec netrpí, má za sebou přes 300 seskoků padákem. Jen tak mimochodem dodává: "Jsem letecký záchranář." 

Dole se ještě ptá, jestli nejsem zmrzlá, jak dlouho jsem tam vlastně seděla. Odpovídám, že asi dvě minuty. Předtím jsem byla na celé hoře sama. Po jejich odjezdu taky. Sice je sobota, ale počasí trochu nevlídné, takže nikde nikdo. Někdy bývají moje modlitby vyslyšeny. Ale za dvě minuty? Tenhle zázrak přišel rekordně rychle!

Hledání trigonometrického bodu

Dole pod rozhlednou jsem začala hledat trigonometrický bod. Dívala jsem se po něm i před výstupem, ale neviděla jsem ho. Stavba není přímo na vrcholu, ale není daleko. Můj patník s cedulí se jen trochu schovával mezi stromy. Nadšeně jsem si ho vyfotila a vydala jsem se na další cestu.

Svratecká hornatina je opravdu malebná krajina. Zelené zalesněné kopce se střídají s širokými údolími plnými luk a polí. Takovou krásnou scenérii jsem pozorovala celou cestu až k přehradě. Pak se přede mnou vynořila z lesů a odrážela se v ní barva nebe.

7 kilometrů podél meandrů přehrady Vír

Přímo u hráze je to trochu fádní a šedé. Betonové stavby mi nijak neučarovaly. A na hrázi šíleně foukalo. Přede mnou ovšem byla sedmikilometrová cesta od hráze do Dalečína. Jak cesta postupuje proti proudu, údolí se zužuje a nádrž se půvabně klikatí. Pozoruju, že okraje, kam stoupá voda, jsou dva. Jeden je běžná hladina, druhého okraje voda nejspíš dosahuje jen v době povodní. 

Břehy jsou dost zarostlé. Dřív tu asi bylo víc výhledů. Když se nějaký otevře, stojí to za to. Cestou jsem potkávala dost cyklistů. Chodce spíš jen u hráze. Po dvou kilometrech chůze od hráze bylo vidět, jak se rychle nebe zatahuje šedým mrakem. Potkala jednoho muže, co šel v protisměru. Usmáli jsme se na sebe a vyměnili si krátce pohledy, které jasně říkaly, že oba dobře víme, že za chvilku zmokneme, ale že není vyhnutí. Krátkou, ale vydatnou přeháňku jsem strávila pod nejhustším smrkem, co jsem měla nadosah. Teprve dál se podél cesty vyskytují malé přístřešky chránící turisty před deštěm. No co, šaty mi uschly. 

Protože bylo dlouho sucho, hladina vody klesla opravdu nízko. Takže se v horní části nádrže říčka Svratka vrátila do svého přirozeného koryta. Meandruje širokým údolím plným zeleně. I z dálky je vidět, jak je voda průzračná. Za tiché pozorování řeky jsem si vysloužila odměnu. Mohla jsem chvíli sledovat ve vodě stojícího čápa černého. Letos jsem tohoto vzácného samotáře potkala už podruhé. Čáp odletěl a já došla do Dalečína na autobus plná zážitků jedinečného dne. 

Výlet v číslech

Kolik jsem toho ušlapala:

• celkem 16,8 km
• stoupání 284 m 
• klesání 388 m
• převýšení 4 %

Jak jsem se dopravila:

Na jedné trase jsem koupila přestupní jízdenku, řidič druhého autobusu tvrdil, že není platná, ale že mi prý bude věřit. Cestou zpátky mi řidič přestupní jízdenku neprodal. Každý řidič si to řeší po svém.

Jak mi přálo nebe:

Kolik mě to toulání stálo:

• autobus 38 Kč
• svačina 64 Kč
• autobusy 46 Kč
• celkem 148 Kč