Žákova hora a Devět skal

Žďárské vrchy - takové lákadlo. Když jsem zjistila, že Žákova hora - jeden z mých cílů - je kousek od Devíti skal, nebylo nad čím váhat. Jen jsem si vybírala, které další skály chci vidět, protože výběr je veliký a všechno za jeden den stihnout nemůžu.

Letos jsem měla na dovolenou namířeno na Vysočinu. Od nás je to docela daleko. Těžko říct, kdy se zase do těchhle končin dostanu. Tak jsem si v okolí naplánovala výlety, abych poznala krajinu a lovila své trigonometrické body. Ulovila jsem 3. Tohle je první z nich. 

O tom, kde trasa začne, nakonec za mě rozhodl jízdní řád. Autobus prostě v pondělí nejede až do Křižánek, ale končí ve Sněžné. Tam jsem si koupila láhev vody a hurá na cestu. Hned za obcí se cesta mezi poli otevřela do malebné krajiny. Prvních několik kilometrů jsem se tedy jen volně kochala, ale taky jsem se snažila jít svižně, abych došla až na Velké Dářko, kde jsem se plánovala vykoupat. 

Přehlídka krásných skal v srdci Žďárských vrchů

Dráteničky

Jako první se mi hned po vstupu z luk do lesa ukázala Drátenická skála. U ní byla spousta horolezců. Zřejmě nějaký oddíl nebo rodinná parta, protože tam bylo i dost dětí, co se učily lézt. Nechtěla jsem se tam u nich moc zdržovat. Připadala jsem si, jako bych někomu vlezla do obýváku. 

Celý skalní útvar Dráteničky je hodně členitý. Je velmi dlouhý a táhne se dál do hloubi lesa. Proto, abych viděla i zadní část masivu, jsem šla cestičkou ztrácející se v mokrém kapradí, ostružiní a dalším podrostu a podobnou a ještě zarostlejší pěšinkou jsem se vrátila na značku. Mokré šaty pak zase uschly.

Malinská skála

Není tak mohutná jako Dráteničky, ale v lese je víc vidět. Nejvíc se mi líbilo, že jsem dokázala vlastními silami vylézt na skalní vyhlídku. V šatech a sandálech. Tašku jsem musela v polovině výstupu odložit. Jen jsem si hodila do šatů mobil kvůli fotkám. Vydrápat se tam puklinou ve skále a přes starý kořen vyžadovalo trochu obratnosti a šikovnosti.

Výhledy odtud byly senzační. Pocit, že jsem překonala strach z výšky a ještě se umím trošku hýbat - k nezaplacení! 

Lisovská skála

Tahle skála zase vypadá jinak. Je rozpukaná vodorovně, takže působí trochu jako kamenná zeď. Některé z těch kamenů se ale pohybují. Tak musí člověk dávat pozor, když leze nahoru. Ale vylézt tam bylo snazší než na Malinskou skálu. Výhledy do kraje tu nejsou tak otevřené. Shora si ovšem člověk udělá lepší představu o vzhledu celého skalního masivu. A prostě je to tam nádhera dobrodružná.

Devět skal

I tady jsem se vyškrábala na vyhlídku. Skály jsou to nádherné a příjemně oblé. Ale nekochala jsem se tak uvolněně a dlouze jako na předchozích dvou skalách. Bylo tu na mě až moc lidí. Není divu - Devět skal je se svými 836 metry nejvyšším vrcholem Žďárských vrchů, spojnicí oblíbených turistických cest a taky křižovatkou tras Via Czechia centrální a Via Czechia Českomoravské.

Cestou z Devíti skal jsem potkala Rumpoltův rybník s krásně průzračnou vodou. Chvíli jsem uvažovala, že se v něm vykoupu. V plavkách právě šel ke svému autu jeden pán, jinak nikde nikdo. A to mě právě od koupání tak trochu odradilo. Kdybych tam byla úplně sama, už bych lezla do vody. Mířila jsem ale na Velké Dářko, od kterého jsem si slibovala teplejší vodu a prima koupání. Taky se už kazilo počasí, tak jsem se trochu pospíchala. Pak jsem zalitovala. 

Žákova hora 

Ulovení trigonometrického bodu v pralese

Před Lisovskou skálou jsem se připojila k jedné dvojici lidí, se kterými jsem se už nějakou dobu pravidelně míjela. Na Devět skal jsme tedy šli společně. Když jsme se loučili, tak pán konstatoval, že se budu mít, že směrem na Žákovu horu budu mít klid od lidí. Měl pravdu. Za celou cestu z Devíti skal až do Škrdlovic jsem potkala toho pána u rybníka a pak tři turistky přímo na odpočívadle na vrcholu Žákovy hory. 

A tak jsem si mohla říct o fotku se svým úlovkem - trigonometrickým bodem I. řádu, jeho patníkem a tabulkou. Nebojím se si na něj s citem stoupnout. Tyhle patníky jsou v podzemí velmi důkladně stabilizovány.

Zajímavé je, že Žákova hora má vlastně dost nevýrazný plochý vrchol, který je zarostlý bukovým pralesem. Proč tam tedy vznikl tak významný trigonometrický bod? Především až téměř do konce 19. století byla Žákova hora se svými 810 metry považována za nejvyšší vrchol, než se přesným měřením zjistilo, že Devět skal má o 26 metrů víc. 

Ale hlavně - v okolí do 19. století vládly železářské a vyhlášené sklářské hutě. Jejich význam zanikl s vyčerpáním zásob palivového dříví. Pro hutě se dřevo pálilo v milířích na dřevěné uhlí. Před dvěma sty lety vypadala tahle krajina dost jinak. Líbila by se mi víc nebo míň? Každý vrch se mnohem výrazněji rýsoval na obzoru. Každá skála byla podstatně líp a z dálky vidět. 

Tisůvka

Touhle cestou opravdu moc lidí nechodí. A tak na Tisůvku vedou z obou směrů krásné úzké pěšinky. Tahle skála zase vypadá jak zeď nebo hradba. Když se vynořila mezi stromy, na první pohled jsem měla pocit, že je přede mnou starý opuštěný hrad. 

Klesání k Velkému Dářku

I když už se počasí opravdu horšilo a blížící se déšť věstila obloha už od Devíti skal, pořád jsem měla naději, že k rybníku dojdu dřív, než začne pršet. Moc jsem se chtěla vykoupat. Dokonce jsem si s sebou nesla osušku a plavky. Déšť mě zastihl ve Škrdlovicích u zastávky autobusu. Pořád jsem měla možnost za pár minut naskočit do autobusu a odjet. Ale rozhodla jsem se držet původního plánu.

A tak jsem šla dál až k hrázi Velkého Dářka. Nepršelo moc, ale taky ne málo. Voda rybníka byla teplá, teplejší než vzduch. Jenže mě zklamalo, jak vypadá. Je kalně hnědá. Přisuzovala jsem to dešti a větru. Hladina taky nebyla lákavě čistá. Ale to všechno by ještě šlo. Jenže pak jsem uviděla cosi, co mě znechutilo. Na břehu byly vyplavené jakési nafouklé mimozemsky vyhlížející potvory, které bych dokázala přirovnat snad jen k medúzám. Tak jsem se vykašlala na koupání a vyrazila v dešti zpět na zastávku autobusu. Až za jízdy jsem zkusila googlit a dočetla jsem se, že jsem se nemusela bát, že se jedná o kolonie bochnatky americké, které člověku neškodí a naopak jsou znakem netoxické vody. Až je tedy znovu uvidím, zaplavu si. 

Zlatý hřeb výletu se tentokrát nekonal. 

Výlet v číslech

Kolik jsem toho ušlapala:

• ušla jsem 23,7 km
• stoupání 617 m
• klesání 634 m
• převýšení 5,28 %

Jak jsem se tam dopravila:

• autobusem z Divišova přes Nové Město na Moravě do Sněžného
• autobusem ze Škrdlovic přes Nové Město do Divišova

Jak mi přálo nebe:

• teplo, kolem 25°C
• oblačno
• ke konci mírný déšť

Kolik mě to toulání stálo:

• autobusy 22 + 26 Kč
• voda 20 Kč
• autobusy 26 + 22 Kč
• celkem 116 Kč