Sýkoř a Pernštejn

Měla jsem v úmyslu najít další z trigonometrických bodů. Ale nedaleko je zdaleka největší lákadlo. Kdo by nechtěl na hrad, který viděl v tolika pohádkách a filmech?!

Letos jsem měla na dovolenou namířeno na Vysočinu. Od nás je to docela daleko. Těžko říct, kdy se zase do těchhle končin dostanu. Tak jsem si v okolí naplánovala výlety, abych poznala krajinu a lovila své trigonometrické body. Ulovila jsem 3. Tohle je jeden z nich. 

Pohádkový hrad Pernštejn

Hrad mě okouzlil už při vstupu. Je tak rozlehlý! Jen najít cestou od pokladen páté nádvoří, kde začínala prohlídka, chvíli trvalo, a celou cestu bylo na co koukat. Tolik staveb - hotové bludiště. Tam hrát na schovávanou, tak potom musíte spočítat děti, jestli se všechny našly.

Ještě před prohlídkou mě nadchla jedna velmi praktická věc. Nesla jsem si tašku s pitím, svačinou a dalšími nezbytnostmi, co se docela pronesou a nemusím je hodinu a půl zbytečně tahat, zvlášť, když mám pak před sebou ještě 18 kilometrů cesty. V duchu jsem si vyčítala, že jsem nepoprosila pokladní, jestli bych si tam tašku během prohlídky nemohla nechat. Úleva se dostavila hned. K mému překvapení nás průvodkyně vyzvala, abychom si všechny tašky a batohy uložili do hradní úschovny. To bylo bezva. Vyzývám Vás - apelujte všude na hradech, zámcích a dalších okružních prohlídkách na vznik úschoven, je to velká pomoc pro všechny. Osobně bych si klidně za úschovnu ke vstupence i něco připlatila.

Pak už začala samotná prohlídka. Miluju všechny ty chodby, schodiště, dveře, to tajemství, kam asi vedou. Různé výklenky, které vznikly při přestavbách hradu a už ani nikam nevedou. Nádvoří tak zmenšené, že už mu říkají dvorek. Různé výšky podlah a stropů. Moc se mi líbil Přijímací sál se známým lomeným schodištěm. Bez prohlížení obrazů bych se docela dobře obešla. Novodobější nábytek taky moc nemusím. Zato opravdu staré vybavení mě baví moc. Všechny ty skříňky a truhly, ve kterých by mohl být poklad. 

Nejradši bych ovšem byla, kdyby existovala prohlídka, při které by návštěvník mohl prolézt všechny místnosti, chodby a tajné úkryty od sklepa až po půdu. Tím bych klidně strávila půl dne a měla bych životní zážitek. Kasteláni, nabídněte to, aspoň občas! Určitě nejsem jediná, kdo by byl nadšen.

Kde se mi nejvíc líbilo? V hradní kuchyni. Malé členité místnosti svým vybavením rozehrávají fantazii návštěvníků. A překvapení. Stála jsem nejblíž peci na chleba. Z ní náhle vyletěl netopýr a začal lítat mezi kuchyní a přípravnou jídel několikrát tam a zpět. Poprvé jsem viděla netopýra za bílého dne a ze vzdálenosti asi půl metru, jak mi přelítával nad hlavou. Průvodkyně nás pobavila tím, že mu prý říkají Hugo, a že se ho nemusíme bát, protože do lidí nenaráží.

Celé procházení hradem ve mě zanechalo veliký dojem, který neumím slovy popsat. 

Prostě tam jeďte! 

Z hradu jsem se vydala dolů Pivovarskou cestou podél Vrchnostenské zahrady k parádnímu krytému mostku přes potok Nedvědičku. Naučná stezka Pernštejn, která tudy vede nad údolím Nedvědičky, nabízí krásné výhledy na hrad z různých úhlů. Po stezce jsem došla do Nedvědice. V obci se Nedvědička vlévá do řeky Svratky a tak je Nedvědice i okolí plné nejrůznějších mostů a lávek. 

Opuštěnými stezičkami na Sýkoř

Než jsem vyrazila na další cestu, nakoupila jsem si ve smíšeném zboží v Nedvědici svačinu. Občerstvení bylo vynikající. Paní prodavačka mi doporučila různé pečivo a tvaroh od místních drobných živnostníků a byla to fakt dobrota. Posilnění na následující kilometry do kopce jsem potřebovala.

Hned za Nedvědicí modrá turistická značka odbočovala z cesty tak strmou, úzkou a klikatou pěšinkou, že by ji člověk bez označení snadno minul. K mému překvapení jsem tam uhýbala cyklistům. Cesta je takhle nesjízdná víc než kilometr. Ti si dali, když tam vedli kola. Zato pro mě to bylo klidné jinak liduprázdné místo. Před Skoroticemi mě tedy překvapila na louce se pasoucí kráva se třemi telaty. Já ji taky překvapila, pěkně se mě lekla, až nadskočila. Ohradník tam nebyl, tak asi majitel spoléhá na to, že je to kráva rozumná a nikam na výlet se nevydá. 

Ze Skorotic jsem stoupala po žluté. Podél cesty rostly různé černé plody - bezinky, ostružiny a rulíky. Opět jsem narazila na místo, kde rostou rulíky. Loni i letos už dvakrát. Cestou mi bylo horko a tak se mi zalíbila vodní plocha, kterou jsem v lesích potkala. Jenže ... zdála se mi poněkud bahnitá. Ke koupání mě nijak nelákala. Při bližší obhlídce jsem na protějším břehu na stromě objevila kameru s fotopastí namířenou přímo na tu plážičku. Takže na koupání už nebylo ani pomyšlení. Asi nechci potkat svoje záběry na internetu.

Když už jsem přešla nad tímhle rybníčkem přes všechen ten porost na schůdné místo na druhé straně, tak jsem pokračovala zarostlou lesní cestou, až jsem zase narazila na žlutou značku. Myslela jsem, že tím jsem si zapomenuté cesty už vybrala a dál to půjde dobře. 

Na mapách.com se totiž cesty rozlišují podle druhu čáry. Celistvá čára značí cestu zpevněnou nebo aspoň štěrkovou, kudy projede lesní technika bez potíží. Dlouhé šrafování značí nezpevněnou cestu stále dost širokou pro dvoustopé vozidlo. Krátké šrafování cestu úzkou, určenou opravdu jen pro pěší. Tečkované šrafování bývá jen v horském terénu a značí sotva znatelné pěšinky vhodné tak pro horské kozy a největší nadšence. 

Ze žluté k Sýkoři odbočuje hned několik cest na mapách značených tím dlouhým šrafováním. První z nich jsem viděla, ale vynechala. Pokračovala jsem k té nejbližší. Logicky, že?! Jenže cesta nikde. Místo lesa je v tom místě zarostlý průsek. Na letecké mapě dva roky staré je cesta ještě maličko patrná. V reálu už úplně zmizela. Brodila jsem se tedy přes ten průsek ostružiním, dalšími křovinami, plevelem vyšším než já a hromadami starých větví, ale cesta nikde. Tak jsem došla do lesa a šla lesem. Tam jsem navázala na další cestu a došla přímo k vysílači.   

Projekt 181 bodů: Ulovení trigonometrického bodu Sýkoř

Nikde za plotem areálu vysílače jsem červenobílou tyč neviděla. Obešla jsem areál podle plotu delší, ale schůdnější cestou. I tak se tam chodí špatně, všude jsou na zemi nezpevněné kameny. Musela jsem si dávat pozor, kam šlapu. Odpoledne povážlivě pokročilo a já měla dost na spěch a tak jsem neváhala a na přesné místo se zeptala AI. 

Kdybych si umístění bodu vyhledala doma nebo prostě dřív, mohla jsem jít kratší cestou a nemusela jsem se kolem vysílače tak motat. Hned za vysílačem jsou dva výrazné skalní útvary. A patník s červenobílou tyčí i s naučnou tabulkou o trigonometrických bodech I. řádu České státní trigonometrické sítě stojí mezi nimi. Oba skalní útvary jsem si tedy prohlídla a vylezla jsem si na ně. Opět jsem obdivovala, jak i v jednom regionu je každá skála jiná. 

Našla jsem nejbližší cestu a už jsem se radovala, že teď už půjdu pohodlně. Jenže hned za rozcestím se ukázalo, že touto cestou také nikdo už léta neprojel a málokdy jí někdo projde. Kdyby nebyla na mapách, pěšinka by už úplně zmizela. Brodila jsem se porostem, doufala, že nevyplaším někde nějakého divočáka, a pečlivě sledovala, kudy náznaky cestičky vedou. Která rostlina vládne naší zemi? Každý, kdo chodí krajinou cestou necestou, zvlášť v sandálech nebo naboso, ví, že v našich krajích, luzích a hájích je královnou ostružina! 

Rychlá cesta na autobus a nečekaný odvoz

Původně jsem si výlet naplánovala hned na ráno. Ale domluvila jsem se s přáteli, že chtějí taky na hrad a že mě svezou autem. Nespěchali jsme, protože otevírací doba hradu je jasně daná a jet brzy nemělo úplně smysl. Jenže tím můj plán výstupu na Sýkoř získal určité trhliny. Už víc než kilometr před dosažením cíle na vrchu jsem viděla jasně, že předposlední autobus nemám šanci stihnout. A pak přišlo to hledání zaniklých cest. To mě zdrželo ještě víc. 

Najednou bylo jasné, že mám hodně co dělat, abych stihla ten poslední autobus. Byla jsem u hájovny Sýkoř, na zastávku to bylo nejkratší cestou 6 a půl kilometru a měla jsem na to asi hodinu a 20 minut. Většina cesty vede z kopce. Tak jsem to vzala pěkně svižně. Místy jsem se i proběhla. Ale autobus jsem bezpečně stihla. Dokonce jsem měla i čas se pokochat dalším krásným krytým mostem přes řeku Svratku.

Řidiče jsem požádala o přestupní jízdenku do Divišova, ale to nešlo, je to jiná společnost. Takže jsem si koupila jízdenku do Bystřice nad Pernštejnem. Tam jsem měla na přestup víc než hodinu času. Už byl večer a začalo se ochlazovat. Na autobusáku je i prodejna potravin, tak jsem postávala před ní, protože tam bylo trošku závětří. Pár lidí jsem se i zkusila zeptat, jestli náhodou nejedou do Divišova a v duchu jsem se modlila, aby tím směrem někdo z nich jel. Ale nechtěla jsem nikoho moc obtěžovat. Taky jsem nechtěla jít stopovat na hlavní silnici. Tam byl docela rušný provoz. Mohla bych způsobit i nějakou kolizi.

K mému překvapení ke mně přijelo asi po 20 minutách auto a řidič mi říkal, že na Divišov to jede z pětky. Odpověděla jsem mu, že to vím, ale že jsem v závětří a že mi to jede až za třičtvrtě hodiny. Teprve v tu chvíli mi došlo, že mluvím s řidičem toho autobusu, kterým jsem přijela. Měl konec směny a jel domů. Tak se ochotně nabídl, že přes Divišov jede a sveze mě. Moje modlitby byly vyslyšeny a já se do tábora vrátila ještě za světla.

Výlet v číslech

Kolik jsem toho ušlapala:

• ušla jsem 2O km
• stoupání   660 m
• klesání   685 m
• převýšení 6,73 %

Jak jsem se tam dopravila:

• tam autem s kamarády
• zpět autobusem z Černvíru do Bystřice nad Pernštejnem 
• autostopem z Bystřice nad Pernštejnem do Divišova

Kolik mě to toulání stálo: