Za kosatcem bezlistým

Výpravu uspořádala CHKO Kokořínsko

Můj výlet začal výzvou. Start sice byl kousek od autobusové zastávky, ale ani jsem se nedívala na jízdní řády a rozhodla jsem se, že tam dojedu autem. Směrem tam jsem jela nejkratší cestou přes Liběchov a Želízy. Ale zpátky jsem se pro jistotu vracela přes Chodeč a Strážnici, kde je mnohem menší provoz. Bála jsem se v Želízech najet na hlavní.

Sešlo se nás přibližně 15 účastníků. Prošli jsme kolem včelína a pak pěšinkou dolů ke studánce. Pěšinky jsou tam v podstatě už jen zvířecí. Lidské cesty se hodně ztrácejí v terénu. První studánka je plná listí a voda v ní byla asi do poloviny hloubky. Pro zvířata skvělé napajedlo. Pro člověka bohužel nepoužitelné.

Pak jsme došli k druhé studánce, která je zavřená za vraty a není moc pěkná. Ale stále se používá. Přes kopec se voda dostává pomocí několika trkačů. Jeden domeček s trkačem jsme pak potkali na konci výletu. Měla bych se pořádně podívat, jak takový trkač funguje. Čerpání vody do kopce bez využití elektřiny je hodně zajímavá technika. Voda je teď už používaná jen jako užitková, ale dříve byla pitná.

Pár metrů nad touto studánkou je původní studánka. Je moc pěkná. Má kovovou mříž, která je ale volně otevřená. Po schodech se tedy dá dojít až dolů jak do sklepa. Byla tam louže vody, ale přepadu to snad už nedosáhne ani jednou za rok. Je vidět, jak je krajina vysušená a spodní voda se ztrácí.

Další cesta pokračovala po okraji pole. Lesem bychom se prý prodírali opravdu dlouho. I tak jsme potom v lese používali už jen zvířecí pěšinky a přelézali dost popadaných stromů a větví. Sešli jsme k malému skalnímu výběžku, který je pěkně vystavený sluníčku. A tam byl ten kosatec. Kvetl jen jeden květ. Ale okolo bylo dost dalších rostlin a některé měly poupata. Za týden pokvetou všechny. Při focení jsem našlapovala opatrně a nedostala jsem se blíž, protože jsem se bála, abych některou z těch vzácných kytiček nezašlápla.

Nacházeli jsme taky plácky porostlé kokoříkem. Ten teprve pokvete. Zatím nemá ani poupata. Podívali jsme se ještě na další skalní ostroh, kde byl opět právě jeden kvetoucí kosatec. Potom jsme se ještě podívali na maličké rostlinky, kterých bych si vůbec nevšimla. Zvlášť, když právě nekvetou. Byl to vzácný a silně ohrožený koniklec luční český. Botaničky, které nám dělaly průvodkyně, ho v minulosti zakryly klíckou z větví a králičího pletiva. Jinak by ho v době květu sežraly srnky.

Když jsme na tom místě nahoře byli, tak se najednou z rokle za námi ozvalo praskání. Všichni jsme se ohlídli a viděli padající větev. Strom, ze kterého spadla, se opřel o sousední borovici. Trochu se pohupoval, pak zapraskalo znovu a strom se zřítil k zemi. To jsme byli rádi, že nejsme tam dole. Sestupovali jsme pak trochu jiným směrem dolů do údolí. K autům jsme mohli pokračovat normálně po cestě, ale to by nebylo takové dobrodružství. Vedoucí výpravy pro nás nachystali cestu roklí. Na začátku byla ještě široká. Taky jsme tam viděli dvě místa, kde se při přívalovém dešti může vytvořit vodopád.

Rokle byla čím dál užší a bylo v ní hodně popadaných stromů. Některé jsme museli přelézat, ale jiné šlo jedině podlézt. Batoh bylo nutné sundat a posouvat před sebou. A místy to nešlo jinak než po čtyřech. Největší překvápko nás čekalo na konci. Rokle se zúžila do jakéhosi esíčka, které kdysi vymlela voda. Vypadalo to tam báječně. Když jsme vylezli ven, tak jsme se divili, jak ukrytý vstup do rokle z horní strany je. Většina účastníků výpravy prohlásila, že by je vůbec nenapadlo do té díry vlézt. No, mě by to napadlo :D 

Pak už jsme jen došli na cestu, prošli se mezi poli a loukami, kde krásně kvetla spousta stromů, viděli jsme ten domeček s trkačem a došli jsme k autům. Už se těším na další takovou výpravu. CHKO na facebooku sleduju.

Mapu sem nevkládám záměrně kvůli ochraně tohoto místa.