Via Czechia 1

Dolní Žleb - Děčínský Sněžník - Tiské stěny - Komáří Hůrka

V sobotu po poledni jsem vyšla z Dolního Žlebu po Stezce Českem proti proudu Labe. Překvapilo mě, že Labe je v tomhle místě výrazně užší než na Mělníku. Tam bude asi pěkná hloubka a proud. Skály nad řekou jsou temné a majestátní. Nejlepší pohled na ně by byl v době, kdy ještě není na stromech listí.

Z Dolního Žlebu na Děčínský Sněžník

Od Čertovy Vody jsem to vzala do kopce kolem Eliščina pramene. Na dlouho, opravdu dlouho, je to jediný zdroj pitné vody. Takže jsem tam doplnila láhev. Jen jsem zapomněla, že v té druhé láhvi nemám vodu, ale citrónovou sladkou minerálku. Měla jsem nejdřív vypít tu minerálku a doplnit vodu.

Bylo zataženo tak, že to vypadalo spíš na soumrak, tak se mi cestou chtělo spát. Stoupání po kameny vydlážděné cestě bylo trošku náročné, ty kameny místy podkluzovaly. V horní části na štěrkové cestě už se šlo dobře. Telefonka z Maxiček byla pohodlná normální lesní cesta, kde člověk občas potká pár turistů, lavičku nebo přístřešek.

Zajímavé to začalo být od parkoviště Kristin Hrádek. Tam začíná dlouhé úbočí Děčínského Sněžníku. Ta krajina mě uchvátila. Navíc se nebe začalo protrhávat a konečně to nevypadalo jako soumrak, ale jako odpoledne.

Slunný les, kde se březové hájky střídají s modřínovými. Nikdy a nikde jinde jsem neviděla tolik modřínů pohromadě. Terén je tam rozeklanný, plný děr, kamenů, popadaných starých stromů. Má to úžasné kouzlo. Kochala jsem se a dala jsem si přestávku v přístřešku v místě, kde se Stezka Českem spojuje s Via Czechia, která tam nechala vybudovat útulnu pro nocležníky. Já jsem tam ale byla asi v půl páté, tak jsem měla dost času do západu slunce a rozhodla jsem se jít dál.

Vzpomněla jsem si na Setonovo Stoupání na Horu

Na vrcholu stolové hory jsou zajímavé skalní útvary, fantastické výhledy, krásné slunné nízké lesíky, listnaté a zase jehličnaté v jiné části. Vyplatí se celý vršek hory si obejít.

Nahoře už byl čas hledat si místo na spaní. Jenže kde? Hora je neuvěřitelně plná děr, kamenů, hrbolů. Vhodné na hru na schovávanou, ale ne na spaní. Najít tam rovinku je skoro zázrak. Potom jsem z cesty zahlédla zajímavý skalní útvar. Na něm nebo za ním by ten rovný plácek mohl být!

První samostatný nocleh venku

Večer se ukázal ten problém s minerálkou. Uvařila jsem ze zbývající vody polívku a čaj. No a po večeři už mi nezbyla voda na vyčištění zubů. Až do Tiských Stěn jsem měla k pití jen tu minerálku.

Na hoře byl v noci klid. Nikde žádná rušivá noční zvířátka. Jen mírný větřík. A krásné hvězdičky a skvělá viditelnost. Po lese se dalo chodit i bez baterky.

I tak jsem nemohla usnout. Byla to moje první samostatná noc venku. A taky to nepohodlí. Karimatka vlastně trochu vrže, spacák šustí, plachta šustí, chvíli na mě fouká, chvíli je mi vedro. Bolí mě kyčle, jak v průběhu noci tuhnou. Nemůžu najít šátek, který jsem na chvilku o půlnoci sundala z hlavy. Čelovka se mi asi zapnula v batohu, takže je úplně vybitá a nesvítí. No prostě zlatý týpí!

Dobrodružství se skládá z řady drobných nepříjemností, na které se z tepla a pohodlí domova dobře vzpomíná.

Ráno se ještě kochám fantastickým výhledem. Cesta dolů směrem na západ je strmější a kamenitější. Není tak krásná jako ta včera. Ale i tak to stojí za to. Pak následuje dost rovná cesta k obci Ostrov. Je to lokalita vhodná pro turisty, co hledají kemp. Vesničky v tomhle vysídleném kraji moc nevypadají jako vesničky.

Skalní bludiště Tiské stěny

Ale nad Ostrovem už se blíží skalní města a pohled na skalní věže Nebeské říše je parádní. Koukám na horolezce a snažím se, aby mi z toho pohledu nebylo špatně. Obvykle mi to vadí i na fotkách.

A pak už další postupný cíl - Tiské stěny. Je to tam krásné. Těch 50 Kč vstupného mě nezabije. Ale ty davy lidí :O Všude bylo plno. Projít úzký průchod mezi skalami znamenalo pokaždé počkat, až projde štrůdl turistů z opačného směru. A do toho jsem měla pořád batoh na zádech, protože v pokladně prý ukládat batohy nesmějí.

V restauraci jsem si vyprosila vodu do obou lahví, koupila jsem si třetí láhev s limčou a taky nanuk. Bylo fakt horko.

Takže Tiské stěny doporučuju, ale radši ve všední den a za pošmourného počasí. Jít tam o slunné velikonoční neděli nebyl dobrý nápad.

Zvenčí stěn jsou horolezci. Hodně horolezců. Stejně jako na Sněžníku. Vypadá to, že se sem sjeli všichni horolezci z Čech i Německa.

Zapomenuté pohraničí

Když jsem putovala na Rájec, tak ještě nějakou dobu les působil spíš trochu jako lesopark. Cesta rovná a zamýšlená i pro auta, ještě pořád dost turistů.

Ale hned v Rájci už bylo pusto a prázdno. Sluníčko pálilo tolik, až jsem začala dumat, jak asi vypadá Rájecký rybník. No, nic moc. Takový zarostlý rákosím a řasami. Ale pod jeho hrází jsem si udělala koupelnu. Výhoda putování o samotě - nikoho nezdržovalo, že jsem zůstala na místě skoro hodinu. Umyla jsem sebe, umyla jsem misku na od polívky. Dala jsem si svačinu a teprve pak pokračovala v cestě.

Vstoupila jsem tím do oblasti zapomenutého pohraničí. Je tam poznat ta upravená kulturní krajina. Na první pohled je vidět, že tady přeci kdysi stávaly domy a bylo tu živo. Dnes je tu občas pár chatiček nebo třeba jen památníček na místech zaniklých vesniček a osad. Osadu Hladov připomíná jen památní tabulka a trs narcisů vykvétajících v louce.

A pak člověk narazí na Petrovice, přes které vede hlavní silnice do Německa a kde místní Vietnamci prodávají trpaslíky a podobné hrůzy a taky sazenice a zahrádkářské potřeby.

V Petrovicích jsem měla první postupný cíl, odkud jede autobus, takže jsem tam mohla cestu v případě potřeby ukončit. Ale je teprve neděle odpoledne. Mám možnost ujít ještě dost daleko.

Za Petrovicemi jsem pak šla další 4 kilometry mezi pastvinami, co se táhnou až za obzor a mezi loukami. Stále jsou tam zachované meze, na kterých rozkvétají stromy. Pro krávy tam bude dokonalý ráj. Nad lukami neúnavně cvrlikají skřivánci. Moc nejsou vidět, ale je jich tam opravdu hodně. Občas vidím i poštolku, kterou lidská přítomnost zjevně neruší.

Dlouho mě doprovází pohled na Děčínský Sněžník a Tiské Stěny.

Druhý nocleh v divočině

V těchhle končinách už jsem skoro nikoho nepotkávala. A když přeci jen ano, tak jsem přemýšlela, kde asi bude nocovat. Protože já už měla nejvyšší čas najít vhodné místo na nocleh. Na těch pastvinách a loukách to bylo naprosto nechráněné, otevřené. Pak následovaly další dva kilometry v lese, kde zase byly prudké svahy a všude větve ze smrků, místy vyloženě houštiny.

Až za lesem se ukázaly louky, kde se pod jednou mezí zdálo být příjemné rovné místo. Bylo tam sice vidět z cesty. Ale Petrovice jsem minula před 6 kilometry a do Krásného Lesa jsou to další 4. Kdo by tady před soumrakem coural.

Místo je hodně blízko dálnice, tak tam prostě doléhal hluk aut. Ale jinak bych musela pokračovat pěkně daleko, než bych našla klidnější místo. A to už by mohla taky padnout tma. Taky se začalo trošku zatahovat. Ale i tak bylo v noci vidět.

Noc byla klidná, opět nikde žádná rušivá zvířátka. Jen holt po půlnoci na pár hodin přišel nárazový vítr a v tom se moc spát nedalo. Ale zase pak nebyla slyšet ta dálnice. Každopádně jsem už spala o dost líp a taky jsem se už tak nebála.

Ráno jsem se v klidu sbalila a nejvíc mě tížila starost, kde doplním pitnou vodu. Tenhle kraj moc studánek nemá. Předchozí vodu jsem si vyžebrala v restauraci u Tiských Stěn. Zbývalo mi tedy už jen asi čtvrt litru. A to jsem moc nepila.

Zkusila jsem doplnit vodu v nedaleké strouze, ale moc bezpečná mi nepřišla, tak jsem ji zase vylila.

V tomhle místě pod Špičákem se opět na chvíli Stezka Českem a Via Czechia rozdělují. Vybírám si trasu Via Czechia, která se mi v tomhle místě jeví malebnější. Navíc chci vystoupat na vrchol Špičáku.

A ještě, než jsem k němu došla, tak mě potkalo velké překvapení.

Vlci

Byli dva, ale ten jeden zdrhnul dřív, než jsem vytáhla mobil. A druhý taky o pěkné fotečky nestál.

A o několik kilometrů dál, u Adolfova, jsem našla jasnou a nezaměnitelnou pobytovou stopu.

Od Špičáku na Komáří hůrku

Špičák se mi jeví jako temný vrch. Ale možná to bylo tím, že se zatáhlo a začalo i krápat. Nahoře je odpočívadlo a dokonce i ohniště. Ale jsem ráda, že jsem tam nespala. Při tom nárazovém větru bych se bála, jestli mi nespadne nějaká větev na hlavu. Na té louce to bylo rozhodně mnohem přívětivější.

Obec Krásný Les, kde jsem měla další místo, odkud by mi případně jel autobus, má jen pěkný název. Ale jinak je to bohem zapomenutá osada o pár chatách a chalupách krčící se v údolí pod dálnicí. Jezdit na chatu bych tam opravdu nechtěla.

Za obcí se pak táhnou louky proložené starými mezemi a taky mokřadními remízky, kam lidská noha téměř nevkročí. Tam si příroda v kdysi kulturní krajině bere svůj díl zpátky. Ne nadarmo se naučná stezka tamtudy vedoucí jmenuje výstižně Zapomenuté pohraničí.

V jednom místě vyvěrala v louce stružka vody, tu jsem si i troufla v menším množství pít.

Na loukách krákalo hodně krkavců nebo havranů. Nedokázala jsem na ně zaostřit a poznat to s určitostí. Ale nebyli malí. Na jedné louce se vyloženě slétali a handrkovali. Asi tam měli nějakou mrtvolku. Bylo to v tom místě, kde jsem našla ten vlčí exkrement.

V Adolfově, který je dnes už osadou chatařů, jsem si vyprosila u jedné chaty vodu. Bylo to moc příjemné setkání s rodinkou se dvěma školačkami. Mladá paní taky takhle chodí po túrách a ví, co to obnáší. Chvilku jsme si povídali o mojí cestě a o jejích plánech na přechod Korsiky, až holky povyrostou.

Zmínila jsem se, že bych si měla pospíšit, abych stihla plánovaný autobus z Komáří Vížky. Paní mi na to řekla, že kdyžtak si tam někoho stopnu, že je tam spousta turistů. Anebo, že můžu jet dolů lanovkou. To je nápad!

Lanovka

Trasa šla ještě kousek lesem, ale pak už otevřenými pláněmi - dávnými loukami a pastvinami, kde dřív bývaly vesničky. Terén už zůstal otevřený až na Komáří Hůrku. Mírně poprchávalo a foukalo, tak na mě z té vysídlené krajiny trochu padala tíseň.

Když jsem procházela před větrnými elektrárnami, tak jsem dobře cítila, na jak větrném místě je postavili. Není divu. Je to tam vlastně široké horské sedlo. Vítr se tam dobře koncentruje.

Na Komáří Hůrce jsem už jen čekala, až pojede lanovka, která jede vždy v půl.

A ukázalo se, co bylo největší výzvou mojí cesty. Bála jsem se spát sama v lese? Ano, trochu. Bála jsem se druhou noc? Už jen maličko, když jsem uléhala. Pak to bylo docela dobré v průběhu noci. Bála jsem se vlků? Ani náhodou.
Bojím se výšek? Strašně :D

Takže na nejdelší a nejstarší v České republice fungující osobní lanovce, která překonává převýšení 482 metrů a vzdálenost 2,348 km, jsem si užila 15,5 minuty strachu. Tam jsem měla co dělat. Dolů nebo nahoru jsem se mohla pokaždé koukat jen chviličku. Jinak jsem se dívala vodorovně před sebe a sledovala lesy okolo trati. Je to docela dálka :)

1. etapa v číslech

Kolik jsem toho nachodila:

• ušla jsem 54 km
• stoupání 1626 m
• klesání 949 m
• převýšení 4,77 %
• 3 dny

Jak jsem se tam dopravila:

• V sobotu 19. 4. 2025 vlakem v 10:55 z Mělníka - Mlazic, s přestupy v Ústí - Střekově, Ústí - západ a Děčíně, s výstupem v Dolním Žlebu zastávce ve 12:52
• V pondělí 21. 4. 2025 vlakem v 15:42 z Krupky - Bohosudova, s přestupy v Ústí - západ a Ústí - Střekově, s výstupem v Mlazicích v 17:00

Kolik mě to toulání stálo:

• 147 Kč vlak tam
• 95,40 Kč vlak zpět
• 50 Kč Tiské Stěny
• 95 Kč nanuk a Sprite
• 170 Kč lanovka
• 557,40 Kč celkem

Kolik jsem toho táhla na zádech:

• 6.557 g - váha batohubez jídla a pití
• 10.869 g - váha batohu celkem

Poučení:

• Potřebuju lehčí bivakovací plachtu
• Příště si vezmu víc šňůr a karabin
• Zato jídla si vezmu míň, měla jsem ho dost i pro případné hladové pocestné

Propojovacím tématem téhle etapy bylo zapomenuté, vysídlené a opuštěné pohraničí.

Via Czechia 2