Via Czechia 2

Komáří Hůrka - Cínovec - Moldava - Fláje - Český Jiřetín - Klíny

Z domova jsem vyrazila už v pátek ráno. Naplánovala jsem si dlouhý výstup z Krupky do hor. Minule moje trasa končila na Komáří Hůrce. Tam jezdí autobus, takže žádný krpál. Jenže ... Když jsem plánovala trasu, tak jsem se chtěla podívat na úbočí Komáří Hůrky. Podle mapy tam má být spousta studánek. Ehm, tak nic, místo jedné byla louže, jinak jen a jen sucho. Naučná stezka taky v reálu působila dojmem, že tam projde tak jeden chodec za týden. Maximálně.

Ale jsem i tak moc ráda, že jsem se rozhodla tudy jít. Bylo to sice 5 kiláků navíc a do kopce. Ovšem při vybírání ideální zastávky, kde bych vystoupila z autobusu, jsem v mapách objevila přístupnou štolu na cín. A to mě zaujalo.

Štola Starý Martin

Štola Starý Martin je přístupná veřejnosti s průvodcem. Provádí od 2 lidí výše. Naštěstí tam šla ještě jedna paní, která má navštěvování nejrůznějších štol jako koníček, a byla strašně šťastná, že díky mojí přítomnosti mohla na prohlídku. Prohlídka trvala víc než hodinu, byla ohromně zajímavá. Přístupná část má na délku 600 metrů, ale celá Komáří Hůrka je provrtaná asi 30 kilometry štol.

Jo a měla jsem si tam načepovat vodu. Uvnitř je pramen, kde se návštěvníci můžou napít. To jsem měla vědět předem a vzít si lahve. Až do těch končin zavítáte, prohlídku si určitě nenechte ujít. U pokladny mají šatnu, tam hodíte něco teplejšího na sebe, vyfasujete přilbu a batoh necháte na místě. Chce to voděodolné boty, foťák a pak si to užívat.

Cestou na Komáří Hůrku

Ze štoly jsem teprve vlastně vykročila na stezku, konkrétně na naučnou stezku Po stopách horníků. Mám dojem, že tamtudy už hodně dlouho nikdo nešel. Stezka byla dost zarostlá a místy se ztrácela. V jednom místě jsem nedávala pozor a opravdu sešla z cesty. Tak jsem si našla zkratku - cestu ještě míň používanou a zarostlou až po pás. Když jsem pak došla ke Kotelnímu jezírku, využila jsem to parádní posezení s altánkem, sundala sukni a sesbírala všechna klíšťata, která jsem zkratkou nabrala. Pak už jen repelent, obléct a hurá dál.

Kousek za jezírkem jsem prvně v životě potkala divočáka. Můj obličej, když jsem na něj křikla, ať maže pryč, musel mluvit za vše. "Ježiši, divočák!" Načež mě to prase zmerčilo a nasadilo úplně stejně vyděšený výraz: "Ježiši, člověk!" Takže poslechlo a mazalo pryč.

Zřejmě ho ke mně nahnaly dvě nic netušící turistky, které se právě vynořily za zatáčkou. Po 5 kilometrech chůze to byli vůbec první lidi, co jsem potkala. Než jsem došla na Komáří Hůrku, nabrala jsem si vodu v potůčku a přefiltrovala, čímž jsem vyděsila další kolemjdoucí turisty. Chudáci měli starost, že budu pít vodu z potoka.

Na Komáří Hůrce jsem se odměnila za ten výstup do kopce zmrzlinou. Paní ve stánku byla moc milá, oslovila mě "slečno". To se v padesáti tak hezky poslouchá.

Přední a Zadní Cínovec

Z Komáří Hůrky už šla cesta po rovině. Moc mě zaujalo místo, kde dřív stála obec Přední Cínovec. Jsou tam naučné tabule, ze kterých jsem si přečetla, jak tam lidi žili, jak měli postavené domy, co pěstovali a čím se živili. Drsní lidé byli tihle Krušnohorci. Například mě zaujalo, že měli záchody v patře podobně jako prevéty na hradech. Prostě v zimě, když napadl sníh, a navíc všichni spali v horním patře, tak by bylo nepraktické prodírat se závějemi na kadibudku. Tak chodili nahoře na vystrčený suchý záchod.

Po vesničce zůstaly jen roztroušené hromady kamenů ze zbořených domů a krásné louky, kde je dnes moderní farma pro chov ovcí.

Tohle místo mi pro nocleh přišlo příliš otevřené. Les v sousedství zase moc hustý. A ještě nebylo moc hodin. Tak se jde dál. Do Cínovce vede silnice, po obou stranách jsou husté lesy a taky rašeliniště. Opět nic na spaní. Dlouhý rybník je krásný, jsou u něj místní. Je hned u vsi. U kostela pak nabírám ze studánky pitnou vodu a vyměňuju ji za tu filtrovanou.

Cínovec je pěkně rozcouraný. Teprve kilometr za obcí konečně nacházím klidnou opuštěnou cestu, která není podmáčená a vypadá bezpečně. Spalo se mi tam dobře. Vítr nefoukal, byl tam klid, tak se mi tam docela dobře spalo.

Unikátní nádraží Moldava a drezína

Ráno jsem došla k nádraží v Moldavě a stopla jsem si tuhle parádní drezínu. Pánové mě těch asi 150 metrů ochotně svezli. Moldavské nádraží je obrovské. Kdybych věděla, jaký je to unikát a jak je pěkná trať zvaná Teplický semmering, která sem vede, přijela bych sem až na čáru vlakem. Z Ústí nad Labem sem jezdí dokonce přímé vlaky. Někdy si sem ještě určitě zajedu. Nechat se vyvézt do nadmořské výšky téměř 800 metrů není marné. Pro někoho s kolem nebo běžkami vyloženě ideální.

Přes toto nádraží se kdysi dopravovalo uhlí na německou stranu. Vlaků tu jezdilo ohromné množství. Celá trať podle toho byla náležitě vybavená. Je škoda, že po druhé světové válce se trať na hranicích ukončila a na německé straně dokonce rozebrala. Snad se aspoň nádražní budovu do budoucna podaří zachránit.

Cestou do obce Moldava jsem v údolíčku zvaném Kapsa, potkala studánku, kde jsem vyměnila vodu a taky spáchala hygienu v podobě čištění zubů.

Nekonečné moldavské louky a
nádrž U tří smrků

No a pak mě čekala dlouhá cesta přes fantastické moldavské louky a pastviny. V červnu to tam kvete, bzučí a cvrliká. Dokonce jsem na dvou místech zblízka slyšela křepelku.Od pána, který se stará o tu turistickou stezku a seká ji, aby v loukách byla jasně viditelná a průchozí, jsem dostala tip na koupání v jezírku U tří smrků.

Problém byl jen ten, že v jinak vylidněné krajině bylo tady až moc přelidněno. K jezírku totiž chvíli před mým příchodem dorazila početná parta rodin s dětmi i seniory a rozhodli se udělat si tam piknik. Takže nebyla naděje, že by rychle zmizeli. Dala jsem si tam oběd a rozmýšlela. Nakonec mě inspiroval pár cyklistů, co se vykoupal za stavidlem. Tam to přeci jen nebylo tolik na očích. Takže jsem počkala, dlouho počkala, až odejdou, a pak jsem se konečně vykoupala. Voda byla studená, ale stálo to za to. Byla krásně čistá a osvěžující.

Přehrada Fláje a plavební kanál

Via Czechia vede z Cínovce přes Moldavu. Stezka Českem zase přes Fláje. A já chtěla vidět obojí. Proto moje cesta vedla trochu klikatě. Cestou na Fláje jsem si navíc udělala odbočku na Puklou skálu. A dobře jsem udělala. Na vrcholu jsem se dočkala odměny v podobě parádní vyhlídky na flájskou přehradu.

Tak tady stál dřív dřevěný kostelík. Sice by i po napuštění přehrady zůstal na břehu, ale bez vesnice by brzy zchátral. A ves byla kvůli přehradě zbouraná a zatopená. Na místě kostela zůstala původní podezdívka, která ho vymezuje. V místě oltáře stojí dřevěný kříž.

Přehrada je krásná, láká ke koupání, ale na její břeh se vůbec nesmí. Je to ochranné pásmo vodárenské nádrže. Tahle přehrada řešila problém s tehdejším nárůstem obyvatel Teplic, pro které nebyl v místě dostatek pitné vody. Nestačila na to ani štola Pramenáč, která byla dříve pro zásobování Teplic pitnou vodou vybudována. Štola i přehrada totiž svádí zpět na naše území vodu, která by jinak přirozenou cestou tekla rovnou do Německa.

Když se přehrada stavěla, využili stavitelé kapacitu nádraží v Moldavě a všechen materiál vozili vlakem tam. A z nádraží postavili až k budoucí hrázi lanovku. Stavební materiál tedy dopravovali 8 kilometrů daleko přes lesy lanovkou. Neuvěřitelný! První pilíř lanovky je ještě vidět u Moldavského nádraží.

U hráze přehrady je další studánka s pitnou vodou, takže jsem si opět doplnila zásoby. Na téhle trase filtr vlastně není potřeba.

Podél flájského plavebního kanálu jsem pokračovala ještě kousek cesty, než jsem si nad ním našla místo pro bivak. V noci foukalo a šustění plachty mě pořád strašilo. Tam se mi fakt nespalo dobře. Měla jsem i zlé sny a bála jsem se tam. Byla to moje 4. sólo noc venku a zatím byla nejhorší.

Flájský plavební kanál je další úžasná technická památka na téhle cestě. Postavili ho před 400 lety, aby překonali horský hřeben a mohli z Flájí dopravovat dřevo na německou stranu hor. Tahle stavba se vyplatila. Musely tam být fakt hodně husté lesy, když tohle stálo za to vyměřit a postavit. Pro plavení dříví se Flájský kanál nakonec používal 250 let. A později ještě poháněl pilu v údolí pod ním. Tehdejší stavitelé byli neskutečně šikovní. Hráz ještě z velké části drží. Vede po ní zelená turistická značka.

Český Jiřetín a přestěhovaný flájský kostel

V neděli dopoledne jsem dorazila do Českého Jiřetína a podívala se na flájský kostelík. V době, kdy se napouštěla flájská přehrada, tak se stěhoval kostel v Mostě. No a tak si místní řekli, že stěhování kostelů je teď v módě a rozhodli se přestěhovat kostel z Flájí do Jiřetína. Povedlo se to tak dobře, že to vypadá, že na tomto místě stojí kostel odjakživa. Opět jsem žasla nad dovednostmi lidí.

Na kraji Jiřetína jsem potkala poslední studánku a opět doplnila vodu. Bylo vedro a pražilo sluníčko, před kterým jsem se chránila tak, že jsem si přes krk a ramena přehodila ručník. Docela to pomáhalo. V lese jsem pak našla odpočívadlo u potůčku a tam jsem se umyla, než jsem pokračovala, abych mě vůbec pustili do veřejné dopravy.

Šla jsem trošku pomalu a na jednom místě zapomněla odbočit. A tak jsem se bála jít až do Nové Vsi, že mi ujede autobus. Proto jsem to místo na západ stočila na východ. Možná bych to nakonec do té Nové Vsi stihla, ale to nevadí. Došla jsem do Klínů a počkala tam u zmrzliny na autobus. Klíny pro mě byly sice jen konečnou autobusovou zastávkou, ale celá ta trasa z Českého Jiřetína byla krásná a skoro liduprázdná.

Etapa v číslech

Kolik jsem toho našlapala:

• ušla jsem 62,5 kilometrů
• stoupání 1 312 m
• klesání 1 099 m
• převýšení 3,86 %
• 3 dny

Spolehlivé studánky s pitnou vodou:

• Cínovec - u kostela
• Moldava - údolí zvané Kapsa
• Fláje - u hráze za silnicí
• Český Jiřetín - za obcí směrem na Mlejnky

Jak jsem se tam dopravila:

V pátek 13. 6. 2025 vlakem v 10:55 z Mělníka - Mlazic s přestupem v Ústí - západ do Krupky - Bohosudova. Odtud mi jel autobus na zastávku Krupka, štola Starý Martin s příjezdem ve 12:32.

V neděli 15. 6. 2025 autobusem z Klínů, hostince v 16:02 do Litvínova. Odtamtud jede vlak trošku složitě přes Louku u Litvínova, kde je nutné přesednout, do Ústí nad Labem.

V Ústí začala bouřka a ve Štětí se vlak zastavil, protože na trať spadl strom. Do Štětí pro mě dojel syn a odvezl mě zbytek cesty autem.

Jak mi nebe přálo:

Celý víkend bylo vyloženě vedro a sluníčko pálilo. V noci mi bylo horko, že jsem vylézala ze spacáku. V sobotu jsem se spálila na sluníčku z levé strany, takže bylo poznat, že jsem většinu dne šla na západ. První hřmění se ozvalo pár minut před příjezdem autobusu v neděli odpoledne.

Útrata za moje toulání:

• 118 Kč jízdenka na vlak
• 20 Kč jízdenka na autobus
• 180 Kč vstupenka do štoly
• 35 Kč zmrzlina na Komáří Hůrce
• 40 Kč zmrzlina v Klínech
• 33 Kč autobus do Litvínova
• 200 Kč jízdenka na vlak
• 626 Kč celkem

Spojovacím prvkem a tématem této etapy byly technické památky a šikovnost našich dávných předků.