Via Czechia 3

Horní Jiřetín - Jezeří - Medvědí skála - Měděnec

Český Jiřetín nebo Horní Jiřetín?

Původně jsem měla vyrazit z Klínů, kde jsem skončila minule. Jenže ... Indiáni ze Strabagu u nás v Mlazicích rozebrali koleje a tak vlaky jezdí jen po jednokolejce a nabírají zpoždění. Když by mi ujel autobus z Litvínova, další jede až o 4 hodiny později. Čekat na nádraží se mi nechtělo. A tak jsem si den před odjezdem vymyslela náhradní trasu. Do Horního Jiřetína jede autobus dřív než do Českého Jiřetína.

A z Horního Jiřetína je to kousek na zámek Jezeří. To musím vidět - ten obrovský důl, který už se rekultivuje a začalo napouštění vody pro budoucí jezero. Na wiki jsem našla, že se má jmenovat Centrum. No to snad ne! Doufejme, že se mu vrátí název Komořanské jezero. Každopádně napuštěné by mělo být asi tak za 20 let.

Zámek Jezeří a výhledy na uhelnou pánev

Zámek Jezeří je opravdu dost zdevastovaná ruina. Ale už je na něm znát 30 let oprav. Přivítal mě tímhle pohledem.

Na zámku jsem absolvovala dva okruhy. Nejdřív prohlídku interiérů bez průvodce. A potom vyhlídky s průvodkyní. Většina zámku je opravdu hodně zchátralá. Ale třeba divadlo už je zrekonstruované.

Na zámku jsem strávila asi hodinu a půl. Cestou od něj jsem se podívala do Staré štoly Jezeří, kde se těžila železná ruda. Štola by neměla být přístupná, ale byla otevřená a já měla čelovku. Tak jsem se podívala skoro až na její konec. Pěkně jsem se zamazala rezavým blátem a pak jsem měla fleky na sukni, ale to nevadí. Dobrodružství má přednost :)

A pak už mě láká další zajímavost - Hraběcí kaple. Kruhová stavba, co už nemá střechu. Fotím ze země přes rybí oko.

Z vyhlídky nad zámkem je vidět zámek, napuštěná část budoucího jezera a elektrárna Komořany.

Nekonečné stoupání na Medvědí skálu

Od Hraběcí kaple pochoduju 7 kilometrů stále do kopce. Převýšení je 450 metrů. Cestou ještě odbočím k Josefínině skále.

Stoupání mě neunavuje, ale jde mi to i tak trochu pomalu. U Dřevařského rybníka už je poznat, že je večer. Celou dnešní část cesty včas nestihnu. Je čas hledat místo pro nocleh.

O téhle útulně vím z fotek i youtubu. Doufám, že tam nepřijde někdo, z koho bych měla strach. Nebo nějaká početná banda takhle při slunné sobotě. Ale z okna na mě vykukuje mladé děvče. Ptá se, jestli tam budu přespávat a představuje se jako Kristina. Takže mám na večer milou společnost a nemusím se v noci bát. Sedíme u ohně a povídáme si. Ráno se pak rozloučíme, protože ona jde na Fláje. Jde Stezku obvyklou trasou, kdežto já jdu opačně.

Ráno mě vítá na Liščím vrchu, kam jsem chtěla dojít už večer. Pod modrou oblohou a zářícím sluníčkem je to úžasné místo. A nocovat by se tam asi v pohodě dalo. Turistická značka tam nevede, takže tam skoro nikdo nechodí. Je tam naprostý klid.

Na plochém vrcholu je záměrně udržované bezlesí. Díky tomu vypadá tohle místo tak impozantně. Návrší je pokryté menšími skalkami, které by v lese zcela zanikly. Tahle by ovšem zaujala i v lese. Jen by nebyla celá vidět. Na mapě je označená jako Skála se srubem.

A konečně - Medvědí skála!

Dobře se na ni kouká z téhle skály s triangulačním bodem. To je ten patník na vrcholu. Je to podruhé, co jsem si všimla, že jsem navštívila trigonometrický bod I. řádu.

Projekt 181 bodů: Zrod myšlenky na Medvědí skále

Po roce dopisuju: Na Děčínském Sněžníku jsem si označení ještě nevšimla, i když tam někde rozhodně bylo. Právě teď se začíná rýsovat můj Projekt 181 bodů. A to jsem ještě netušila, jak významným zeměměřickým bodem právě Medvědí skála je.

A od patníku triangulačního bodu je senzační rozhled na všechny světové strany. Ta zdánlivá hradba mraků je ve skutečnosti České Středohoří. Kouř jde zřejmě ze Záluží. Rozhlížím se, kochám a fotím asi hodinu. Jsem moc vděčná.

Děkuju, že tu můžu být!

Z Medvědí skály jdu konečně z kopce, a to do Lesné. Cestou jsem dostala nápad nabrat vodu z nějakého malého potůčku. Bylo to tam pěkně podmáčené, takže při jeho překračování jsem pěkně zapadla do bahna až po kotníky. Naštěstí to pohorky zvládly a já fofrem vyskočila.

V Lesné v infocentru byla moc milá a ochotná paní. Dala jsem si tam mobil na nabíječku. Umyla jsem si nádobí, dočepovala pitnou vodu do láhví, došla si na záchod. Jen jsem zapomněla, že bych si tam mohla ideálně vyčistit zuby.

Zato jsem si tam koupila nanuka a šla jsem si s ním prohlídnout hřiště s ukázkou stromů a kamenů typických pro zdejší krajinu. Potom jsem teprve s téměř nabitým telefonem vyrazila na další cestu.

Je poledne a já ušla od rána teprve 5 km. A to jsem měla naplánovaných asi 35.

Z Lesné jde cesta rovně z kopce. Hmm, když jdu dolů, budu pak muset zase nahoru. Ehm, mělo mě varovat, že jdu přes obec, co se jmenuje Svahová. Pak až do Zákoutí vede několik kilometrů dlouhá hřebenovka. Dnes bude těch rovných hřebenovek víc. Tak se jde dobře. Z vyhlídky nad Zákoutím je opravdu vidět daleko. Na obzoru je Plzeňská pahorkatina. V dáli dokonce rozeznávám Nechranickou přehradu.

V Zákoutí si sedám na lavičku u koňské ohrady, svačím a pozoruju pasoucí se koníky. Jeden má krásnou šedou barvu.

Cestou potkávám několik rybníků. Nejkrásnější a nejčistší z nich, Starý rybník, láká ke koupání. Takže rychle všechno dolů a hurá do té ledárny. Moc dlouho jsem se nezdržovala osmělováním. Zaplavala jsem si jen chviličku. Fakt mi mrznul zadek. Ale to osvěžení bylo senzační a opravdu mi zvedlo náladu.

Je to poslední letošní koupání?

Nový rybník vypadá taky krásně. Jen není tak koupací. Ale nevadí, jsou od sebe kousek.

Mezi Hadincem a Spáleným rybníkem - po 20 kilometrech chůze - si musím dát při sestupu z kopce přestávku, rozbolelo mě pravé koleno. Normálně mě bolí to druhé. Při chůzi po rovině nebo do kopce je to dobré. Ale z kopce vysloveně pajdám. Další klesání k vodopádu Chomutovky už mě donutilo slušně zpomalit a zapřemýšlet, kam s takovou asi tak dojdu a jestli vůbec budu moct v pondělí pokračovat v cestě. Původní plán byl jít až do středy.

Hledám nocleh a bolí mě nohy

Rozhodla jsem se, že hned za Horou Svatého Šebestiána začnu hledat nějaké místo pro přespání. Na mapě je přístřešek hned za lesem. Na 26. kilometru dnešní trasy. Ehm, ty rozmazané puntíky na mapě v mobilu jsou ve skutečnosti větrníčky. Je tam větrná elektrárna. Takže tam určitě spát nechci. Je to jasné, přejdu tu louku a dole si najdu místo na kraji lesa.

Snad i z dolního konce louky bude vidět na zatmění měsíce. Nebeské divadlo má začít za chvíli.

Podmáčený olšový les s hustým podrostem není místo ke spaní ani náhodou. A tak opět pokračuju. Po červené do kopce. Via Czechia sice ještě vede dole po asfaltce, ale došlo ke změně značení, tak jdu po pěkné lesní cestě vzhůru, pryč od toho vlhka a temna. Nahoře je to lepší. Ale je tam jeden hustník za druhým a očividně tam bydlí divočáci. Tak šlapu dál. Kousek od Výsluní je přístřešek. V nejhorším dojdu až k němu. Zatmění měsíce? Bolí mě uťapané nohy, nevím, kde složím hlavu, nějaký měsíc mi může být ukradený.

Na odbočce k Výsluní jsem našla to správné místo. Suché, dost prostorné pro bivak v místě prosvětleného lesa. Bivak jsem dostavěla až po západu slunce. V ubývajícím světle nevařím. K večeři stačí chleba, sýr a salám.

Skoro v půl desáté jsem nakonec viděla i kousek zatmění, protože měsíc už vystoupal dost vysoko, abych ho uviděla přes stromy. A pak už jsem si zalezla a velmi rychle usnula. V tomhle místě jsem se cítila bezpečně. Neměla jsem strach a navíc jsem byla pěkně utahaná. Takže jsem se zas tak moc nebudila. Na lesní poměry se mi spalo velmi dobře. A bylo teplo. V noci jsem sundavala svetr.

Ranní balení věcí mi zase pěkně trvá. Už mi to došlo. Pokaždé mi ráno rychle promrznou ruce a pak jsem děsně neohrabaná. Není divu, že balím hodinu. A plachta stejně za tu hodinu nemá šanci uschnout.

Končím už v Měděnci

Vyrážím směrem na Měděnec. Rychle cítím, že tam dnes opravdu končím. Bolí už obě nohy od spodního konce holení směrem nahoru. Pravá noha je na tom hůř, musím si ji brzy ovázat obinadlem.

Do Měděnce je to 12 kilometrů. Takže se neflákám a snažím se, aby mi to vyšlo na polední autobus. Z lesa vycházím jižně od Jelení hory. Výhledy na ni a mě pak provázejí většinu cesty.

Dopisuji po roce: Vědět tenkrát, že je na Jelení hoře další z trigonometrických bodů I. řádu a že je budu sbírat, asi bych se hecla a i přes bolest bych se tam vyškrábala. Tak příště.

Docházím k silnici, co vede kolem nádrže Přísečnice. Podle původní mapy má cesta vést 4 kilometry po poměrně frekventované silnici. Jaké je milé překvapení, že je značení čerstvě změněné a cesta vede přes louku nahoru k železniční trati. Odtamtud jsou krásné výhledy, je tam klid a ještě je to o kilometr kratší.

V dáli sleduju Klínovec, ale tam bych dnes dojít nedokázala. Fakt jsem ráda, že moje cesta v Měděnci končí. Pokračování Stezky zase příště. Ale chci jet hned domů? Je krásně a já tak moc chtěla ještě na jezero Medard. Takže ...

Příčinu bolesti nohou jsem odhalila. Byly to namožené přitahovače nártů, vedou přes holeně až ke kolenům. Jak jsem dlouhou cestu od Jezeří do kopce pořád měla maličko zvednuté špičky bot, tak jsem je udržovala v napětí. Zrádné je to, že se ten úhel náklonu celou dobu neměnil. A navíc během neděle bylo ještě několik takových dlouhých nenápadných stoupání.

Etapa v číslech

Kolik jsem toho ušlapala:

• ušla jsem 54,8 kilometrů
• stoupání 1351 m
• klesání 856 m
• převýšení 4,03 %
• 2 a půl dne
• nejzrádnější stoupání bylo v sobotu 436 m na 6,2 km, tj. 7,03 %, z toho mě ty nohy rozbolely, je to jen namožené

Jak jsem se tam dopravila:

V sobotu 6. 9. 2025 vlakem v 8:55 z Mělníka - Mlazic. Vlak měl 20 minut zpoždění, takže jsem v Ústí popojela městským autobusem z Ústí - západ na Ústí - hlavní nádraží, odkud jel rychlík do Teplic. Pak jsem přesedla na osobák do Litvínova a autobusem do Horního Jiřetína s výstupem ve 12:18.

V pondělí 8. 9. 2025 autobusem z Měděnce ve 12:13 do Klášterce nad Ohří - ale tady nakonec nekončím.

Jak mi přálo nebe:

Z pátku na sobotu děsně lilo, proto jsem jela až v sobotu. Ráno ještě bylo hodně zataženo a chladno. V Ústí už ale bylo sluníčko. Celý zbytek cesty bylo slunečno, teplo, letně.

První noc byla chladnější. Druhou noc bylo příjemně teplo.

Zatmění měsíce jsem viděla až ke konci.

Vesměs bylo jasno, ale ne úplně, byl trošku opar, výhledy do dáli byly trochu rozmazané. Hvězdy v noci zářily slabě.

Kolik mě to toulání stálo:

• 200 Kč síťová jízdenka DÚK tam
• 76 Kč dortík na nádraží v Ústí - mají tam fakt dobroty
• 120 Kč a 80 Kč prohlídky zámku Jezeří
• 50 Kč nanuk na Lesné
• 200 Kč síťová jízdenka DÚK zpět
• 726 Kč celkem

Kolik jsem toho nesla:

Váha batohu bez jídla a pití 6,410 kg

Váha batohu celkem 10,238 kg

Spojovacím prvkem a tématem etapy byly rybníky, přehrady a rekultivační jezera.