Via Czechia 4

Měděnec - Meluzína - Klínovec - Abertamy

Konečně to vypadalo, že by mohlo být hezké počasí. Aspoň v pátek a v sobotu. A v neděli? Mohlo se to oproti předpovědi ještě změnit k lepšímu. A nebo k horšímu. Naplánovala jsem si tedy volný čas od pátečního rána a velké sousto - 72 kilometrů z Měděnce do Kraslic.

Navázala jsem tam, kde jsem minule skončila. Cesta začala jako obvykle zpožděním vlaku z Mělníka. Ale to už mám nacvičené. A zrovna v Ústí - západu čekal vlak do Ústí - hlavního nádraží. Ve vlaku se se mnou do řeči dal takový asi 80letý dědoušek a při rozloučení mě srdečně objal. Očividně jsem se mu moc líbila. Jeho objetí opětovala a mile se na něj usmála. Udělala jsem mu radost. Mám dobrý skutek dne. Další cesta do Měděnce už probíhala hladce.

Kochání a bloudění z Měděnce pod Meluzínu

Od autobusu to bylo jen kousek do kopce a vystoupala jsem na vrch Mědník, který je se svou kaplí na vrcholu z dáli nepřehlédnutelnou dominantou. Původně jsem na něj chtěla vyjít už minule, ale s bolavýma nohama jsem to odložila. A teď jsem se naopak podívala východním směrem na místa, kudy jsem do Měděnce přicházela v září.

Z Měděnce do Kovářské vede lesem železniční trať. Moc se mi líbila. Mělo to jeden háček. Jak jsem tak spokojeně šla podél trati, vůbec jsem si nevšimla, že jsem už dávno minula odbočku s modrou značkou. Kochání je můj oblíbený důvod, proč skoro každý den tak trochu zabloudím. A tak jsem si dost zašla. To byla chyba!

Ještě větší chyba byla, že jsem se kus cesty vrátila k nejbližší spojovací cestě. Měla jsem radši vylézt na násep a jít po kolejích dál. Zas tak moc vlaků po téhle trati nejezdí. Ušetřila bych si kilometr a půl a výrazné zdržení.

Tentokrát jsem si zdržování ani odpočinek nemohla dovolit. I svačinu jsem si na Mědníku jen vybalila z batohu, popadla do ruky a snědla za pochodu. Taky vodu ze studánky na kraji Kovářské jsem načepovala rychle a pak hned zase dál.

V Kovářské jsem si jen rychle vyfotila zříceninu staré železárny - uhelny. Za Kovářskou jsem prošla kolem bývalé vápenky. Ty stavby jsou tam krásně zachovalé, jen působí trošku strašidelně. Taky jsem udělala dva snímky a pádila jsem dál.

Natáhla jsem krok. Ale k dalšímu krátkému zastavení mě přiměla tahle nádherná podzimní louka, na které se ve staré suché trávě nenápadně ukrývaly přemrzlé a odkvétající ocúny. Nikdy předtím jsem je neviděla. Nebo o tom nevím.

V mapě trasy jsem měla ještě naplánované dvě odbočky na vyhlídková místa na Křížové hoře. Jenže už bylo dost hodin a těsně pod vrcholem Křížové hory jsem opět minula odbočku. Nezašla jsem si moc daleko, ale zrovna ten úsek byl plný bahna a louží, kterými jsem se musela i vrátit. Takže opět zdržení a už zapadlo slunce. Stejně by asi západ nebyl vidět, protože se nebe zatáhlo.

Sešeřilo se strašně rychle. Poslední kilometr dva kilometry byla čím dál větší tma. Ale cesta v tom místě byla úplně rovná, štěrková, vhodná pro lesnická auta, takže jsem viděla dobře i bez čelovky. Tentokrát jsem si přístřešek nestavěla. Cíleně jsem se snažila dojít k přístřešku pod Meluzínou. Právě proto, že podzimní dny jsou čím dál kratší. Došla jsem v půl šesté. Z Měděnce mi to trvalo 4 a půl hodiny a ušla jsem celkem i s blouděním 18 kilometrů.

Na vybalování batohu už jsem čelovku potřebovala. V přístřešku uprostřed lesů byla dost tma. Tenhle víkend jsem si zvolila nejen kvůli lepšímu počasí, ale taky kvůli dorůstajícímu měsíci. Doufala jsem, že mi večer bude hezky svítit a že v lese uvidím pomalu jak ve dne. Jenže oblačnost mi to překazila, měsíc byl na nebi sotva vidět.

Jak jsem zastavila, pustila se do mě pěkná zima. Uvařila jsem si čaj, nachystala věci na spaní, navečeřela se a v sedm už jsem byla zalezlá ve spacáku. Jenže to není tak, že bych se tam nebála. Takže jsem dál byla vzhůru a telefonovala a psala zprávy, než byl opravdu čas spát.

Obávala jsem se, že mi v noci bude zima, tak jsem si vzala žďárák a to se vyplatilo. A taky jsem šla v péřové vestičce, kterou jsem si nechala i na usnutí ve spacáku. Když jsem se zahřála, tak jsem si z ní udělala polštářek. Příště si ji do zimy zase vezmu. Byla moc příjemná, praktická a polštářek z ní zatím nejpohodlnější, co jsem kdy na vandru měla.

Meluzína a Klínovec: nad mořem mlhy

Na ráno jsem si nařídila budík na 6. hodinu. Slunce mělo vycházet v 7. Doufala jsem, že si věci sbalím za půl hodiny a budu včas na vrcholu Meluzíny. No, trvalo mi to trošku dýl, ale v 7 jsem nahoře byla. Až na to, že shora je východ slunce vždycky vidět o něco dřív. A na to, že na východní straně hory byl nízký les a ten jsem musela ještě kousek obejít, abych vůbec sluníčko viděla. Povedlo se.

Východ slunce, který stál za to!

Zatímco nížiny se topily v mlze, Klínovec se koupal ve slunečních paprscích. Na fotce Meluzína vrhá stín na hřbet Macechy, za kterým je vidět rozhledna i vysílač na Klínovci.

Z Meluzíny jsem se vrátila k přístřešku a pokračovala směr Klínovec. Když jsem šla kolem útulny Traverz, tak jsem si říkala, že tam by se mi spalo pěkně. Je to krásná malá chatička se dvěma lůžky a hlavně s dveřmi. Takže teplo, ticho, bezpečí. Jen bych tam nezvládla dojít, bylo to ještě o 3 kilometry dál, šla bych už opravdu potmě.

Stejně by mi to nevyšlo. Bylo tam obsazeno. Za útulnou byl vydatný pramen U Franty Ježka, tam jsem doplnila vodu a pokračovala dál. Cesta vedla po vrstevnici a místy byly krásné výhledy do kraje. Když jsem koukala do krajiny vpravo, tak jsem si nevšimla odbočky vlevo. Proto jsem Klínovec vlastně obešla. Ale ze sjezdovek jsou ty výhledy fakt parádní. Prostě jsem pak na Klínovec vyšla ze směru od Božího Daru a pak jsem se stejnou cestou vracela. Holt jsem si zase přidala kilák a půl. Měla bych se víc koukat na značky a míň se kochat. Dřív jsem si myslela, že tohle se mi stává, když se s někým cestou zakecám. Tak tím to nebylo.

Dopisuju po roce: Projekt 181 bodů Ani tady jsem ještě nevěděla, že přes zimu dozraje můj plán na sbírání trigonometrických bodů. Ale zpětně jsem se rozhodla bod započítat. I když jsem přímo patník s cedulkou nehledala. Na horu jsem ovšem vystoupala a navštěvování krajiny je na tom mém projektu to nejdůležitější.

Klínovec má celkem placatý vršek, je na něm dost staveb a spousta aut. Fotit by se skoro nedalo. Proto jsem se hecla a vylezla na rozhlednu i na její ochoz a nějaké záběry udělala shora. Závratě jsem sice měla, ale nebylo to tak hrozné. Rozhledna naštěstí není příliš vysoká.

Boží Dar: vzpomínky na rok 1983 a čaj s rumem

Cesta z Klínovce do Božího Daru se místy měnila v zurčící potůček nebo soustavu louží. Každý tam vymýšlel, jak bahno a vodu obejít. Dost lidí bylo obutých jen do textilních tenisek. Asi pak měli hezky mokré nohy. Byla jsem ráda za svoje pohorky. Za Božím Darem pak byl pramen, ze kterého tryskala voda proudem. Tam jsem zase doplnila pitnou vodu.

Ze sjezdovek na skiareálu Neklid byl zase parádní výhled do kraje. Byl tam úžasný klid. Tam by se mi líbilo lyžovat. Kdybych si troufla na červenou sjezdovku.

V Božím Daru jsem se trošku rozhlídla na náměstí a přemýšlela, v kterém z těch domů jsme byli ubytovaní ve 3. třídě na škole v přírodě. V roce 1983 jsme tam byli poslední zářijový týden a dva týdny v říjnu. Pamatuju si z toho minimum. Jen, že jsme šli na Klínovec, když sněžilo a bylo pěkně zataženo. Takže viditelnost nula. Jenže tehdy se striktně dodržovalo vyučování ve všední dny, tak jsme museli jít na výlet jedině o víkendu bez ohledu na to, že tomu počasí právě nepřálo. Proč tam taky chodit, když je krásně a výhledy až třeba do Prahy?! Taky si ještě pamatuju, jak nás potom v hotelu uvítala vůně rumu z kuchyně. Jo, tenkrát nikomu nepřišlo divný dát osmiletým dětem na zahřátí čaj s rumem.

Božídarské rašeliniště a tajemství mizejících bažin

Nejvíc mi ale utkvěla vzpomínka na vycházku po dřevěných chodníčcích nad bažinami Božídarského rašeliniště. Na to jsem se ohromně těšila. A překvapeně jsem koukala, že ten chodníček jde spíš nad podmáčenou loukou než nad nějakou bažinou. Že by mě tak klamala paměť? Ale nikde jinde jsem se s takovou bažinou předtím ani léta potom nesetkala. Tak jak bych si to mohla pamatovat v takové podobě?

Když jsem tak četla naučné tabule podél chodníčku, tak mi to došlo. Možné vysvětlení je, že prostě bažina díky ochraně přírodního prostředí za těch 42 let dost podstatně zarostla. Rašeliník umí pořádně přibývat. Je to živý proces.

I tak byla stezka rašeliništěm krásná. A snad ještě víc se mi líbil potok, kolem kterého jsem šla hned za rašeliništěm podél silnice. Malebně meandroval a voda v něm hlasitě zurčela. Vede tamtudy Ježíškova cesta, po které chodilo docela dost výletníků. Zatímco v pátek jsem skoro nepotkala živou duši, tak v sobotu bylo na cestách až moc živo.

Ježíškova cesta se odklonila od silnice a vedla pod Božídarským Špičákem. Tam jsem taky narazila u jednoho z přístřešků na sympatické dřevěné korýtko na vodu z potůčku. Ideální pro napití psů nebo pro doplnění vody, pokud má člověk s sebou filtr.

Božídarský Špičák mě nelákal. Už se dostavovala únava. A tak mi ani nevadí, že je tam zákaz vstupu. Zato jsem se pokochala krásným Mrtvým rybníkem. Časem z něj bude taky rašeliniště. Je na začátku toho úchvatného přírodního procesu. To už jsem měla za sebou skoro 20 kilometrů a utahaná jsem byla jako kotě. Jakmile jsem zastavila na lavičce, tak se mi chtělo spát.

Po 24 kilometrech jsem doputovala k Červené jámě - pořádně velké propadlině dolu po těžbě cínu. Tam už mi šli naproti kamarádi. Přespala jsem u nich na chatě a nakonec jsem si u nich udělala i pěknou klidnou neděli.

Deštivá neděle v Abertamech a Jáchymově

V neděli totiž mělo pršet. Ale v sobotu večer už spíš začalo lejt. Tak jsem uvážila, že si radši užiju den s kamarádkou. Nemám potřebu si dokazovat, že umím ujít spoustu kilometrů v dešti. Krom toho, že do původně plánovaných Kraslic bych těch 32 km fakt nestihla, protože vlak jede ve čtyři odpoledne. A pak už se stejně zase stmívá. Takže plán je jasný. Až zase půjdu do tohoto kraje, dám si to z opačné stany. Z nejzápadnějšího bodu sem na chatu je to asi 105 km. Na to budu potřebovat 4 - 5 dní. Tak někdy za rok, za dva.

Z Jáchymova mi našel mobil večerní nedělní spoj přes nádraží v Dalovicích. Ve tmě ze silnice jsem nádražní budovu nejdřív vůbec neviděla. Našla jsem ji jen pomocí map. Na první koleji v obou směrech stály odstavené vagóny. Přes ně by ani nebylo vidět přijíždějící vlak. A ještě navíc pěkně pršelo.

Z odjezdové tabule se nedalo vyčíst, z které koleje vlak jede. Znovu jsem se podívala na jízdní řád v mobilu a zjistila, že vlak přijede na 5. kolej a je to zastávka na znamení. Na zastávce o tom žádná viditelná informace nebyla. Tak jsem došla na nástupiště a ve tmě a dešti svítila na přijíždějící vlak mobilem. Strojvůdce na mě blikl, že mě vidí. Kdybych si včas nezjistila, že se tady musí mávat, tak by vlak prostě profrčel a mohla bych tam čekat třeba do rána. V hlavě mi hned vyskočily písničky o opuštěných nádražích.

Už dlouho nejel žádnej vlak ...

Etapa v číslech

Kolik jsem toho našlapala:

• ušla jsem 44,1 kilometrů
• stoupání 793 metrů
• klesání 671 metrů
• převýšení 3,32 %
• 2 dny

Jak jsem se tam dopravila:

V pátek 31. 10. 2025 vlakem v 8:55 z Mělníka - Mlazic. Vlak měl 18 minut zpoždění, ale v Ústí - západ na něj čekal vlak do Ústí - hlavní nádraží. Tam jsem přesedla na rychlík do Klášterce nad Ohří, odkud jel mírně zpožděný autobus do Měděnce s plánovaným příjezdem ve 12:42.

V neděli 2. 11. 2025 z Jáchymova autobusem v 19:49 na nádraží v Dalovicích. Odtud vlakem do Chomutova, přesednout na vlak do Ústí nad Labem západ a posledním vlakem do Mělníka - Mlazic s příjezdem ve 23:56.

Jak mi počasí přálo i nepřálo:

V pátek bylo větrno a většinou skoro slunečno. Byl takový ten opar, kdy není sice jasno, ale taky nejsou vysloveně mraky. Přes noc se to ještě zhoršilo. Ale ve 4:40 ráno, když jsem se vzbudila, bylo naprosto čisté nebe. Takové hvězdičky jsem už dlouho neviděla.

V sobotu byl opar a mírná roztrhaná oblačnost, ale později odpoledne se už zatáhlo. Večer po setmění začalo pršet.

V neděli byly přeháňky a celý den zataženo.

Teploty byly asi od 3 do 10°C. Ani k ránu nemrzlo.

Kolik jsem za své toulání utratila:

• 200 Kč síťová jízdenka DÚK
• 60 Kč rozhledna
• 36 Kč autobus z Jáchymova
• 76 Kč vlak z Dalovic do Perštejna
• 200 Kč síťová jízdenka DÚK
• 572 Kč celkem

Jak lehký jsem tentokrát měla batoh:

Váha batohu bez jídla a pití 5,456 kg

Váha batohu celkem 9,047 kg