Via Czechia 5

Malé Svatoňovice - Adršpašsko-teplické skály - Dědov

Tentokrát jsem nenavazovala, kde jsem minule skončila. Lákala mě krajina skalních měst. Plán byl velmi kurážný. Chtěla jsem jít 4 dny - od pátku do pondělí a dojít z Malých Svatoňovic přes Adršpach, Ostaš a Broumovské stěny až do Náchoda. Nachystaná trasa měla skoro 90 km. Počítala jsem s tím, že zřejmě skončím někde dřív. Ovšem, že skončím o tolik dřív, to jsem tedy tak úplně nečekala.

Slunná cesta do Adršpachu

V pátek odpoledne bylo krásně. Sluníčko zářilo, kabát jsem si uvázala v pase a litovala, že jsem si brala zimní, protože lehčí softshellový by přeci stačil. Z nádraží začala cesta pěkně dlouhým stoupákem. Jak je někde křížová cesta, měla bych to brát jako varování! Po dvou kilometrech jsem narazila na pána venčícího psa: "Propána, kde se tady berete?" Odpovídám: "Jdu z Malých Svatoňovic do Adršpachu" "No to jste si ale vybrala největší krpál široko daleko!" Pán mi ukázal na zasněženou horu v dáli a prozradil mi, že je to Studniční hora. Pak mi poradil, kudy jít dál a rozloučil se.

To netušil, že brzy půjdu po cestě zničené od lesáků, kde se bahnem a vodou prostě projít nedá. Když už jsem hledala, jak se odtamtud dostat lesem na sousední cestu, tak se mi povedlo zapadnout jednou nohou do bahna až nad okraj pohorky. Hlavně, že jsem je měla den před odjezdem umyté a nakrémované. Upozornění jsem poslala na mapy.com a oni to velice rychle zapracovali do mapy. Dokonce tam poslali někoho, aby to vyfotil. Oceňuju, že si to ověřují - paráda.

Rozhlednu Žaltman jsem se rozhodla cíleně vynechat. 22 metrů vysoko není nic pro moje závratě. Z hřebenu jsem došla do Radvanic a za nimi mě čekalo údolíčko podél potoka, které bylo zarostlé kobercem bledulí. Nic takového jsem ještě nikdy neviděla.

Pak jsem přešla druhý hřeben a za ním v údolí mě čekalo další překvapení. Cestou k nádraží jsem v dálce viděla na pastvině nad nádražím stádo. Čekala jsem krávy, ale i z dálky poznám, že tohle jsou přeci koně. V centru i po okraji Janovic byly další ohrady a stáda. V té vsi je nejmíň 200 koní. Netuším, na co je chovají, ale podle informací na internetu jsou to chladnokrevníci, tak možná jako pracovní koně do lesa. Snad ne na maso. Moc péče tam nemají. Nikde jsem neviděla jediného člověka. U tolika zvířat bych očekávala docela dost lidí, co by měli mít ruce plné práce. A ohradníky byly spíš symbolické, rozpadávající se, jen odrbané prověšené pásky, občas zrezavělý drát pod nimi. U krav jsem viděla válet se po zemi i ostnatý drát. Tam bych koně mít nechtěla.

Další stoupání od vesnice už nebylo moc do kopce. Jen ke zřícenině hradu Adršpach přišlo menší převýšení, ale to ušlo. Stihla jsem to akorát na západ slunce.

Nocleh v Adršpachu

Se soumrakem jsem došla ke Stránským, kteří podle mapy.com poskytují ubytování, kde jsem měla dohodnuté přespání na zahradě. Měli tam nějakého kamaráda na chatě. Než odjel, ukázal mi, kde si můžu rozdělat oheň a nabrat dříví a kde je popelnice. Ptal se mě, jestli nechci nějaké noviny na podpal. Ujistila jsem ho, že není potřeba, že zvládnu rozdělat oheň i bez nich. Přeměřil si mě pohledem a pravil: "No jo vlastně!"

Když se spojí Warg a Patizon

Poprvé jsem měla s sebou péřový quilt. Paní Stránská mě totiž varovala, že teploty v noci pod skalami můžou někdy hodně klesnout. A pár dní před mým vandrem tam prý bylo 7 pod nulou. Předpověď na víkend hlásila další ochlazení. To neznělo lákavě.

Tak jsem se rychle rozhodla a nadělila jsem si předčasně narozeninový dárek. Quilt je širší než spacák, takže spacák se vloží do něj a vznikne 2 v 1. Můj péřák Warg má komfort v -5°C a quilt Patizon má komfort v +5°C. Dohromady to dá kombo, při kterém se mrazu kolem těch -10°C bát nemusím. Batoh vážil sice o trošku víc, ale v noci mi bylo senzačně teplo.

Nakonec sice v noci nemrzlo, ale i tak to byly zatím nejchladnější noci, které jsem ve svém péřáku absolvovala, a tentokrát jsem se nepotřebovala hodinu zahřívat. Za pět minut už mi bylo teplíčko. Taky mi nehrozilo, že by mě zábla kolena, když jsem je pokrčila. Protože sice ve spacáku při pokrčení kolen peří slehlo, ale quilt na povrchu to zachránil. Dokonce šátek, který jsem měla asi tak první 1-2 hodiny, protože hodně foukal nárazový vítr, jsem po uklidnění větru sundala. Na hlavu mi nebyla zima, ani jsem nepotřebovala kapuci spacáku. Když bylo tělu teplo, bylo to dostačující. Jen tedy moje karimatka není na teplotu k nule už ideální. Od spodu bych si musela trochu počkat, než bych se zahřála. To jsem vyřešila osvědčeným způsobem, že jsem pod sebe ustlala kabát.

Ráno v Adršpašských skalách

Ráno vypadalo optimisticky. Rychle jsem si sbalila věci, trochu poklidila ohniště, zaplatila za ubytování a vyrazila na cestu. Za chvíli projížděl kolem mého ubytování první ranní vlak. V noci tam vlaky nejezdí a neruší ticho. Do skal jsem to měla kousek, takže už před osmou jsem se toulala ve skalách a užívala si toho, že turisti ještě nedorazili.

První schody do skal byly tak úzké, že jsem musela sundat batoh a nést ho v rukách před sebou. Vyhlídky byly fantastické. Panorama skal se každou chvílí měnilo. Kdybych měla všechno fotit, tak jsem tam až do večera a fotek by bylo nejmíň tisíc. Jezero vzniklé těžbou písku vypadá opravdu takhle úchvatně a barevně. Obešla jsem si ho dokolečka ze všech stran. Takové prodloužení cesty mám ráda.

V blízkosti Pískovny se mi šlo celkem dobře. Asi 2 kilometry jsem si tam užila cestu po rovině. Ale pak zase přišly schody a schody a schody. Obdivovala jsem všechny možné skalní útvary. Moc se mi líbily vodopády ukryté uvnitř skal. Sešla jsem se i podívat na jezírko, kde se v sezóně návštěvníci plaví na lodičkách. Adršpašské jezírko tedy není moc velké. Spíš se mi líbilo místo, kde kousek za jeho koncem překračuje lávka potok. Průhled mezi skalami směrem k jezírku vypadá tajemně.

Po prozkoumání Adršpašské části skal jsem uvítala rovinatou cestu údolím Skalního potoka a Vlčí roklí. Miluju vyvýšené dřevěné chodníčky. Krásně se vinou krajinou, chrání rostliny před pošlapáním. A umožní průchod i tam, kde je vlastně bažina a chodit by se tamtudy ani nedalo. Divočina tak pustí návštěvníky do dříve neprostupných míst.

Ve Vlčí rokli jsem narazila na vítané posezení. Bylo právě poledne, tak jsem si tam dala oběd. Začaly se projevovat první známky únavy. Za 4 hodiny chůze jsem měla za sebou teprve 6,5 km?! Schody tu cestu opravdu dělají o dost náročnější. A taky jsem přesvědčená, že ve skalách mapy poněkud podměřují. Ty cestičky jsou tam tak křivolaké, že to mapy nejspíš měří jako sled rovných úseků.

Z Vlčí rokle pokračovala cesta opět do kopce. Tentokrát do Teplických skal. Cestou jsem míjela odbočku na zříceninu hradu Střmen. Trochu mě lákalo se tam podívat. Ale nechala jsem to na jindy. Nejsem tady naposledy. U rozcestníku byla cedule, že nahoru vede 300 schodů. Trochu se mi při pohledu na ty schody - kovové rošty motala hlava. Ale hlavně jsem nahoru nechtěla jít s batohem. Dole na značce bylo dost lidí. Nebyla možnost si tam batoh někde schovat a jít bez něj.

Ledový chodníček v Teplických skalách

Zato dál, když už jsem byla před okruhem Teplických skal, jsem si batoh skutečně za jednu skalku u cesty schovala. Hodila jsem ho tam do sněhu a byla jsem ráda, že si od něj na chvíli odpočinu. Věděla jsem, že mě čeká okruh asi 2 km dlouhý a že tudy půjdu zpět.

Dobře jsem udělala. Netušila jsem, jak to bude dál vypadat. Teplické a Adršpašské skály mají opravdu jinou tvář. Tady mě čekaly úzké průchody mezi vysokými skalními stěnami, kam slunce nepronikne. A proto se tam udržela pořádná vrstva naprosto zledovatělého sněhu. Klouzalo to tak, že jsem se musela přidržovat skal nebo zábradlí. Někde jsem po zábradlí vysloveně ručkovala, abych se dostala do schodů nebo ze schodů. Vědět, co mě čeká takhle koncem března, vzala bych si nesmeky!

Aby toho nebylo málo, začalo mi tam sněžit. Naštěstí to byly takové ty tvrdé krupky, tak jsem neměla ani moc mokrý kabát. Pláštěnka zůstala v batohu. A batoh koneckonců taky nenamokl a kupodivu ani neprovlhl. Nahoře na okruhu, kde se cesty rozšířily a byl výhled na skalní stěnu, jsem zkoušela signál. Marně. Od rána nebyla šance signál chytit. V celém skalním městě je spousta záchranných bodů, o turisty je dobře postaráno. Ale zajímalo by mě, jak se tam člověk dovolá pomoci.

Cestičky

Rozhledna Čáp a trigonometrický bod

Když jsem opouštěla skalní město, tak byly skoro 2 hodiny. Byla jsem na cestě 6 hodin, podle mapy jsem měla za sebou pouhých 12 kilometrů. Ale podle mobilu to bylo tak 20.

Lesem jsem pokračovala na rozhlednu Čáp. Kochala jsem se kobercem bledulí, takže jsem (jako obvykle) přehlídla odbočku a šla jsem dál rovně. Kilometr jsem si zašla, než jsem to zjistila. Zpátky se vracet byl nesmysl. Při nejbližší příležitosti jsem odbočila. Sice jsem byla na zakázané cestě, ale to už jsem stejně neměla jak řešit. Je to cesta, kudy jezdí lesníci a myslivci v autech, tak jí jistě moje pohorky neublížily. Na rozhlednu jsem šla z cesty, kam jsem se pak vracela. Proto jsem opět využila příležitost a schovala batoh za nějakou skalkou. Nahoru jsem šla bez něj a na chvíli si odpočinula.

Rozhledna má plošinu v pouhých 9 metrech výšky nad zemí, ale pro mě i to byla celkem výzva. Stěny tam nejsou, skrz schody a podlahu je vidět dolů. Rozhledy v tom počasí nebyly nic moc. O den dřív by byla Sněžka krásně vidět. I tak jsem si to ale nenechala ujít.

Nenapadlo mě to předem zjišťovat, tohle není nijak vysoká krajinná dominanta, ale je tu trigonometrický bod I. řádu. Takže jsem si ho započítala do své sbírky.

Z rozhledny jsem šla dolů s nějakou rodinou se dvěma dětmi. Bylo příjemné zase slyšet češtinu, většina lidí ve skalách mluvila polsky. S nimi jsem došla k samoobslužnému baru Paslerův statek. Chtěla jsem zajít radši někam do hospody. Celý den jsem strašně málo pila, protože voda byla nepříjemně studená. A já měla takovou chuť na pořádný hrnek horkého čaje! Paní mě upozornila, že čaj si můžu dát i v tom samoobslužném baru, protože tam mají rychlovarnou konvici. Bylo to bezva! Doplnila jsem si pitnou vodu, protože tam měli prameník na stěně. Vedle byla police s čajem a kávou a tou konvicí. Jejich dvoudeckové kelímky jsem vynechala a uvařila jsem si do svého půllitrového hrnku. Posadila jsem se ke stolu pod obří slunečník, dala jsem si jídlo a vypila všechen ten čaj. Měla jsem opravdu žízeň.

Když už jsem byla skoro na odchodu, dal se se mnou do řeči majitel statku. Dal mi tip, ať se určitě podívám na zříceninu hradu Skály. A hlavně mi vyhověl a pustil mě na jakžtakž civilizovaný záchod. To byla další věc, co jsem v tu chvíli potřebovala. Na cestě a se stupňující se únavou jsou důležitý ty nejzákladnější věci. Ostatní přání ustupují do pozadí.

Hrad Skály

Říkala jsem si, že na zříceninu už kašlu. Představa, že se zase drápu někam do kopce, se mi moc nelíbila. Ale když už jsem byla u rozcestníku pod hradem a nebylo to daleko, tak jsem se nahoru přecijen vypravila. A stálo to za to. Zřícenina je krásná. Ještě je ve vstupní části dochovaná klenba. A na skalní ostroh jsem se po schodech vyšplhala, i když jsem se bála a pečlivě jsem se držela zábradlí. Opět jsem se pokochala výhledem a zase na chvíli začalo sněžit.

Při scházení z hradu na mě z počasí a únavy trochu padala depka. Přešla jsem louky, ale nikde jsem neobjevila ideální místo pro nocleh. Až jsem došla do obce Javor a začalo pršet. Takže pláštěnku přes sebe a batoh a pokračovat do Dědova a pak za něj. Ty dvě vesnice na sebe navazují, proto je to delší cesta civilizací. Za Dědovem jsem doufala ve využití turistického přístřešku, že bych si k němu přivázala plachtu a nocovala tam. Jenže u něj jsou další obydlí, která nebudila zrovna bezpečný dojem, tak jsem musela ještě dál do lesa směrem na Ostaš. Už se dost šeřilo. V lese jsem našla místečka, která jsem vyhodnotila jako dostatečně rovná a v jednom jsem si postavila bivak.

Předčasný konec vandru

Měla jsem štěstí, na stavbu mi přestalo pršet. Hned po dostavění začalo sněžit mokrým těžkým sněhem. A měla jsem smůlu - ta rovina nebyla rovina. Sjížděla jsem celou noc s karimatkou a spacákem z kopce. Takže jsem přes veškerou únavu skoro nespala. Bolely mě kyčle a nemohla jsem se díky tomu klouzání narovnat. A únava byla značná. Podle mapy jsem ušla 23 kilometrů, ale pocitově nejmíň 30. Mobil mi pogratuloval za víc než 40 tisíc kroků ( přepočteno na 29 km). Byla jsem vyřízená fyzicky a z té únavy a počasí i psychicky.

Sněžilo celou noc. A podle předpovědi měl pak celou neděli padat déšť se sněhem. Proto jsem usoudila, že Ostaš si líp užiju, když budou pěkné výhledy, než když budu schovaná v pláštěnce jen koukat na špičky svých bot. A Broumovské stěny na mě taky počkají.

Takže jsem se ráno rychle sbalila a vrátila se do Dědova na nádraží. Vlak mi jel v 8:22. Odpoledne jsem dojela domů. Večer jsem zalehla, usnula a bez probuzení jsem souvisle spala celých 9 hodin. Nepamatuju, kdy naposledy jsem spala tak tvrdým spánkem.

Etapa v číslech

Kolik jsem toho našlapala:

• ušla jsem 38,9 km
• stoupání 1329 m
• klesání 1272 m
• převýšení 6,69 %
• 2 dny

Jak jsem jela tam a zpátky:

V pátek 27. 3. 2026 vlakem v 9:32 z mělnického nádraží přes Nymburk do Malých Svatoňovic s výstupem ve 13:00. Bylo to výhodnější jít odtamtud než z Trutnova. Nemusela jsem jít přes město a byla to nejmíň o 3 km kratší cesta.

V neděli 29. 3. 2026 vlakem v 8:22 z Dědova přes Teplice nad Metují, Starkoč a Nymburk na Mělník.

Jak si se mnou počasí pohrálo:

V pátek bylo krásně slunečno, jasno a teplo. V sobotu bylo zataženo, jen ráno se na chvíli ukázalo sluníčko a pak už vůbec. V poledne začalo sněžit, kolem čtvrté odpolední pršet. Pak asi v sedm déšť přestal, ale v osm už padal mokrý sníh až do rána. Předpověď na neděli byla na celý den déšť se sněhem. V sobotu i v neděli ráno bylo těsně nad nulou. Předpokládala jsem mráz, ale nakonec tam nemrzlo, zatímco na Mělníku mi zmrzla kvetoucí meruňka.

Kolik mě tenhle vandr stál:

• 12 Kč autobus
• 356 Kč vlak
• 180 Kč vstup do skal
• 170 Kč ubytování U Stránských
• 30 Kč čaj
• 380 Kč vlak
• 12 Kč autobus
• 1.140 Kč celkem
  

Jak se pronesl batoh:

Váha batohubez jídla a pití 6,471 kg - tentokrát jsem měla spacák i quilt

Váha batohu celkem 11,341 kg

Schody a fantastický skály a schody a fantastický skály