Via Czechia 7

Tanečnice - Nordkap - Hrazený - Vlčí hora

V květnu jsem skončila svou cestu přes České Švýcarsko v Horních Mikulášovicích. Nemusím nutně navazovat tam, kde jsem minule skončila. Ale to se má tak: Jak se blíží nádraží, začínám uvažovat nad tím, co bych mohla ještě vidět, kdyby můj výlet pokračoval dál. A tak jsem se vrátila na stejné místo a pustila se stejnou zarostlou cestičkou na trasu.

Ale cesta není stejná. Na jaře šla projít svižně, i když jsem se pachtila přelézáním a podlézáním pár popadaných stromů. Teď jsem na začátku lesa ani nemohla najít, kde ta pěšinka vůbec je, a pak jsem se šlahouny plnými trnů vysloveně prodírala a pár set metrů se mi zdálo jako kilometr. Téhle zemi fakt vládnou ostružiny!

Rozhledna Tanečnice

Od rozcestí dál už ale vedla pohodlná široká štěrková cesta. Uzobávala jsem ostružiny a rozhlížela se krajinou. Cestou jsem potkala užovku. Když jsem ji fotila moc zblízka, tak jsem ji trochu polekala. Na Tanečnici jsem to měla ještě několik kilometrů, když tu najednou vidím rozhlednu. Ale jinou. Věděla jsem, že jdu ke staré kamenné rozhledně. Ale tohle byla moderní otevřená šroubovice bez stěn. Věž, na kterou bych v tom větru vůbec nechtěla lézt. Nebe bylo úplně jednolitě šedé, tak jsem neodhadla světové strany a myslela jsem, že na Hraničním vrchu vyrostla nová stavba. Až z mapy jsem vykoukala, že se jednalo o rozhlednu Weifberg na německé straně hranice.

Když jsem tedy konečně uviděla Tanečnici, tak jsem si říkala, že tohle je pohoda. Ale stav věže je příšerný - celá rozhledna je pokrytá sítí, aby na lidi nepadala omítka a uvnitř je vidět, jak stěny "kvetou" a jak se zdivo rozpadá. Vyšší věže, pokud jsou v dobrém stavu, jsou objektivně nesrovnatelně bezpečnější.

Nahoře je ochoz otevřený. Tam to tedy pořádně foukalo. Snažila jsem se rozpoznat světové strany a zjistit, co vidím. Spolehlivě jsem identifikovala akorát Děčínský Sněžník. Jiné body jsem rozpoznat neuměla. A viditelnost nebyla nic moc. Jak cestou foukalo, doufala jsem, že se to zlepší. Ale mraky se trošku protrhaly, až když jsem byla od rozhledny asi hodinu pryč.

Lomová jezírka

Hezkou pěšinkou jsem sešla dolů do vsi a pak pohodlnou širokou cestou podél pastvin a lesem došla až k dalšímu cíli trasy - zatopenému lomu pod vrchem Loupežník. Je to krásné a klidné místo. Majitel to tam pronajímá na Bezkempu. Kromě majitele tam nikdo jiný nebyl. Takže jsem si mohla podle libosti vybrat plážičku, vykoupat se, dát si tam svačinu a pak zase vyrazit na cestu. Voda je sice zeleně zabarvená, ale průzračná a vonící.

Nebylo žádné horko, ale dokud jsem byla zahřátá cestou, tak to koupání docela šlo. Voda byla osvěžující ale ne vyloženě ledová. Dlouho jsem se nezdržela, odpoledne už hodně pokročilo a chtěla jsem ještě dojít dál.

Na tuhle cestu jsem si těch koupacích lomů naplánovala víc. Proto jsem si taky s sebou nesla ručník a plavky. Další dva lomy jsem našla na mapě u Lipové, blízko Vlčích pramenů.

První z nich nebyl moc přístupný, byla kolem něj hradba kamenů a cedule "zákaz vstupu". Ani jsem se tuhle překážku nepokoušela překonat. Viděla jsem, že na hladině všude plave listí. Tam by mě to ke koupání stejně nelákalo. A vedle je nějaká průmyslová stavba, tak tam možná mají i kamery.

Ale hned další jezírko bylo krásně přístupné, hned u cesty, s pláží, na které nikdo nebyl. Ostatně, byl skoro večer, blížil se déšť a celý den bylo zataženo a trochu foukalo. I tak jsem do vody na chvilku vlezla a zaplavala si. Voda tam byla průzračná, jen byla trošku cítit rybinou. To první koupání bylo lepší.

Deštivá noc u Vlčích pramenů

Bivak jsem si postavila v lese kousek od Vlčích pramenů. Došla jsem ke studánce pro vodu a byla jsem překvapená, že tam voda opravdu tekla a proudem. Většina zdrojů vody v létě vysychá, ale tyhle prameny mají sílu. Jen co jsem se vrátila s vodou a vybalila batoh, tak začalo pršet. Načasování nemělo chybu. Podle předpovědi mělo pršet jen chvíli, ale déšť bubnoval na plachtu až do rána.

Ráno jsem sbalila věci už bez deště, ale plachtu jsem srolovala úplně mokrou. Čekat tam, až uschne, tak by bylo poledne. Nebe se ale krásně protrhalo - to by byly výhledy. Krajina Šluknovska je mile otevřená, zvlněná, řídce zastavěná, ale zase ne pustá. Malebný kout země.

Nejsevernější bod ČR - Nordkap

Prošla jsem Lobendavou a osadou Severní a vyrazila k našemu nejsevernějšímu bodu. Pěšina po státní hranici je úzká, ale pěkná, místy vyloženě romantická, když se klikatí po březích Severního potoka. Je velice dobře značená, protože to tam mají očividně v oblibě Němci. Kilometr před Nordkapem jsem je začala potkávat. Po dalším kilometru jsem si říkala, že se to jejich "halo" nikdy nenaučím správně vyslovovat. Ale za další dvě hodiny jsem zdravila tolikrát, že už mi to docela šlo. Pár Češek jsem pouze minula u jednoho turistického přístřešku a pak už zase nikdo.

Celá ta pohraniční cesta vede krásnou přírodou, lesy a malými pasekami a světlinami. Ale nejsou tam vůbec žádné výhledy. Od Severní až k Neudorfu je to 10 km uzavřené krajiny. Před Neudorfem se na chvilku otevře, aby se zase zavřela. Před hraničním přechodem Lipová / Sohland lidi vymizeli a pak jsem šla zase sama.

Až u osady Nové Hraběcí se krajina otevírá směrem ke Šluknovu. Šla jsem do města sice po silnici, ale skoro nic po ní nejezdí, tak to vůbec nevadilo. Cestou jsem pozorovala horu na obzoru. K ní jdu? Fakt chci šlapat do toho krpálu? Na náměstí jsem doplnila síly zmrzlinou.

Za Šluknovem jsem se kochala romantikou Karlova údolí. Někdo si tam kdysi pohrál a vybudoval z potoka síť potůčků a lávek, aby okolí lázeňské budovy přeměnil v pohádkový les. Příroda si ale pomalu bere svoje území zpět.

Hrazený

Ještě pár kilometrů jsem si mohla užívat cestu víceméně po rovině a sledovat, jak se blíží Hrazený. Tam mě teprve čekal stoupák, ale nebylo to tak hrozný, jak jsem se při pohledu z dálky obávala. Nahoře jsem se chvíli pokochala vyhlídkou a šla najít místo pro bivak.

Sušení spacáku

Pak mi to došlo. Když jsem zabalila tu mokrou plachtu, tak jsem si přes den měla najít chvíli na sušení. Nejen plachta mi namočila batoh. Zkusila jsem poprvé filtrovat vodu za chůze. Přišla jsem na to, jak to funguje. Funguje to moc dobře. Až na to, že mi ta láhev trochu přetekla.

Tentokrát jsem jako první nestavěla bivak. Nejdřív jsem vysypala všechno z batohu na jednu hromadu a zkontrolovala stav spacáku. Byl mokrý a docela dost. Natáhla jsem šňůru s plachtou mezi stromy a pověsila vedle plachty spacák. Naštěstí letní quilt se dá dost dobře rozprostřít a taky je tenký. Pak teprve jsem odklízela větve a chystala místo na spaní.

Na chvíli jsem se šla ještě projít po vršku hory a došla na oba její vrcholy. Měla jsem díky tomu v nohách za sobotu pěkných 47 tisíc kroků. Mobil mě pochválil za osobní rekord. Vrátila jsem se ke stavbě přístřešku. Zkusila jsem tentokrát jiný tvar. Trochu jsem experimentovala. Nebylo to dokonalé, ale drželo to a do přístřešku mi nefoukalo.

Quilt jsem na karimatku instalovala až za šera a docela dobře stihl proschnout. V noci mi v něm bylo teplo až horko. A to se večer zvedl vítr. Tak silný, že jsem přemýšlela, jestli byl dobrý nápad spát na nejvyšším vrchu Šluknovské pahorkatiny. Nakonec jsem usoudila, že na mě snad žádný strom ani silná větev nespadne. Celou noc vydávaly stromy nade mnou divoké zvuky, ale zjevně jsou dost houževnaté.

Vlčí hora

Ráno jsem vyrazila přes Brtníky k další hoře. K Vlčí hoře. A k rozhledně. Na jejím vrcholu stojí uzavřená rozhledna, která má dokonce tu vyhlídkovou plošinu zasklenou. To jsem byla ráda. Vítr se totiž dál držel. Když má vítr v nárazech dole v údolí 10 m/s, kolik má asi na vrcholu hory? Výhledy byly krásné. A na rozhledně byly takové ty tabulky, díky kterým jsem i věděla, na co se dívám.

Vlčí hora je nejen hora, ale i obec pod ní. Tam sídlí firma Nobilis Tilia, od které už 18. rokem odebírám oleje na masáže. Ve firmě mají prodejnu a kavárnu. Obojí krásně vypadalo a krásně vonělo. V kavárně jsem neodolala a koupila si makový koláč.

Vápenný vrch a Široký vrch

Přede mnou bylo další pěkné údolí a potom zase stoupání do kopce. Tentokrát ke starým lomům na Vápenném vrchu. Pokud máte rádi opuštěné pěšinky, cesta tudy je právě pro vás. A pro ty, co radši zkratku, tam vede taky cesta. Já volila tu delší. I když už jsem musela trochu natáhnout krok.

Čekala mě ještě jedna zacházka, a to na Široký vrch. A ta rozhodně stála za to. Stoupání po schodech z volně vyskládaných kamenů po suťovém svahu bylo parádní. Na mapě je na vrchu značená jeskyně, ale to je jen díra ve skále, kterou pokaždé nějaký blbec považuje za ideální záchod. Nahoře mě za odměnu čekala krásná vyhlídka Karlova výšina.

Široký vrch je skutečně široký. Pěšina po jeho vršku je opět krásný kout světa. Ale tady jsem vyhodnotila, jestli stíhám autobus z Rybniště. 3 kilometry na zastávku a necelých 30 minut. Naštěstí je to skoro pořád z kopce. Na zastávce jsem byla s pětiminutovým předstihem a ve finále jsem na zpožděný autobus ještě dvacet minut čekala. Ale přímý spoj mi za ten úprk stál. Jsem na sebe pyšná. Po 17 kilometrech cesty a po předchozích dvou dnech na túře jsem dokázala občas i popoběhnout.

Etapa v číslech

Kolik jsem toho ušlapala:

• ušla jsem 71,4 km
• stoupání 1614 m
• klesání 1596 m
• převýšení 4,5 %

Vrcholy, které jsem zdolala:

• Tanečnice 599 m n. m.
• Hrazený 608 m n. m.
• Vlčí hora 591 m n. m.
• Široký vrch 586 m n. m.

Jak mi přálo nebe:

• v pátek bylo jednolitě šedé nebe, ale vítr se postupně zvedal, bylo příjemně teplo
• celou noc z pátku na sobotu pršelo
• v sobotu bylo nebe modré a na něm roztroušené bílé oblaky
• v noci ze soboty na neděli dost foukalo
• v neděli bylo oblačno a větrno

Jak jsem se tam dopravila:

• autobusem 400 z Mělníka do České Lípy, vlakem do Rumburku, autobusem do Horních Mikulášovic
• autobusem 400 z Rybniště přímo na Mělník

Útrata za vandr:

• 84 Kč autobus
• 73 Kč vlak
• 41,40 Kč autobus
• 25 Kč rozhledna Tanečnice
• 50 Kč zmrzlina
• 40 Kč rozhledna Vlčí hora
• 79 Kč koláč v Nobilis Tilia
• 121 Kč autobus
• 513,40 Kč celkem

Kolik jsem toho táhla na zádech:

• 5.575 g váha batohu bez jídla a vody
• 8.930 g váha batohu s jídlem a vodou