Via Czechia 6

Děčín - Hřensko - Jetřichovice - Mikulášovice

Touto etapou velmi volně navazuju na etapu 1, která začala kousek od Děčína - v Dolní Žlebu. Od vlaku jsem vyrážela opravdu výjimečně brzy. Ráno jsem si už doma přivstala a pak to do Děčína ani nebylo tak daleko. Měla jsem pádný důvod jet tak časně. Věděla jsem, že v národním parku se nesmí nocovat, tak jsem podle toho plánovala trasu, abych se v pátek vyspala kousek před hranicí parku a v sobotu abych stihla dojít do Jetřichovic.

Vyhlídky na kaňon Labe

Páteční trasa začala nejdřív cestou do kopce přes město a pak do ještě většího stoupáku k jednotlivým vyhlídkám. Ale to jsem ještě nebyla unavená a tak jsem si výhledy do kaňonu Labe užívala. Doprovázel mě pohled na Děčínský Sněžník, kde jsem byla loni o Velikonocích nocovala.

Cestou se střídají parádní vyhlídky s úseky uvnitř lesa. Kousek se jde kolem čističky a technických služeb, ale to je maličkost a za chvíli ji přebije pohled na krásný a slunný lesní hřbitov obce Ludvíkovice. Pak jsem šla zase lesem a na jeho konci mě čekalo milé překvapení.

Před obcí Labská Stráň je nově vysázená alej ovocných stromků. U každého stromu visí keramické obrázky plodů, které tam mají časem vyrůst, cedulky s přívětivými nápisy a třeba i označení domku a rodiny, která zřejmě na strom přispěla. Vypadá to skvěle a je vidět, že se tam o vesnici hezky starají. Proti mě právě alejí popojížděla stará tatra dobrovolných hasičů. Řídil ji kluk sotva dvacetiletý, pomáhali mu další tři dospívající, kteří při každém zastavení spustili zalévání. Před alejí stojí malá dřevěná zvonička jen tak pro radost turistů. Ve vsi se zrovna chystali na oslavy 1. máje. Vesnice je taky vybavena několika dětskými hřišti a prostranstvím pro společenské aktivity, kde zrovna budovali nový velký dřevěný altán. Prostě tam to žije!

A ještě jedna věc mě nadchla. Před tou alejí se otevírá dechberoucí výhled na masiv skal nad Hřenskem a Meznou. Je to fantastický pohled, který by si zasloužil dalekohled, foťák s teleobjektivem a hlavně výstup na Janovskou rozhlednu.

Od Labských Strání jsem ještě sešla dolů na vyhlídku Belveder, kde jsem si zase užila výhledy na kaňon Labe. A taky jsem si tam dala smažák s hranolkami a dokoupila další láhev vody. V tom vedru se mi hodilo mít půl litru navíc. Z vyhlídky jsem nešla dolů k Labi, ale naopak zpět a přes ves a moc pěknou lesní pěšinu dál do Arnoltic. Via Czechia sice na cestě k Arnolticím odbočuje doleva k Labi, ale tam je to uzavřené kvůli padajícím stromům a navíc bych v té rokli asi nenašla vhodné místo na přespání. Takže mi z Arnoltic nezbylo než jít po silnici do Janova. Až do té doby jsem byla docela v pohodě. Ale cestou po silnici mě začala dohánět únava. Před Janovem je to i hodně do kopce. Když jsem došla skoro až k rozhledně, tak jsem se podívala, jak vypadá, a usoudila jsem, že tahle výzva pro dnešek není pro mě. Točité průhledné schodiště, žádné stěny a mé závratě. Do toho už fakt hodně utahané nohy, vedro a ještě pár kiláků před sebou.

Z Janova jsem se vypravila po žluté a dál mimo značenou cestu, kde jsem doufala, že najdu místo na nocleh. Jenže tam byly oplocenky, místa, kam se zvířata chodí napít z louží, rozrytá místa od divočáků. Holt jsem se prošla ještě jeden kilometr, než jsem našla místo, kde bych neměla vydatnou společnost zvířátek. Ve svahu jsem uviděla skalní výčnělek. Tušila jsem, že tam by se rovinka mohla najít. Vyškrábala jsem se tam, ale to už jsem každých pár výškových metrů zastavovala a rozdýchávala. Nahoře jsem si nejdřív jen sedla na kámen a nějakou dobu se odhodlávala vyčistit si místo od šišek a větví a postavit si bivak. Dost mi to trvalo, rozdělila jsem si to na několik etap. Vybalila jsem si jen tak halabala, naházela všechny věci na jednu hromadu, nafoukla karimatku a lehla si pod rozepnutý spacák. V půl osmé večer jsem už usínala. Nepamatuju, že bych někdy byla po túře takhle šíleně unavená. Ani jsem nevečeřela, nepila, měla jsem stejně pocit, že mám ze vší té vody během dne v žaludku žáby. Takže jsem si dala jen Rennie. Později jsem si teprve zapnula spacák, uklidila čelovku a powerbanku a definitivně šla spát. Když jsem se kolem jedné ráno probudila, cítila jsem se konečně trošku odpočatá. Kyčle mě nebolely, bylo mi krásně teplo. Jen nějaký srnec chodil okolo a rušil a neměl se k odchodu.

Pravčická brána a obroda po požáru

Ráno jsem se vypravovala dlouho, ještě se mi nechtělo vstávat. Ale v 9 ráno jsem už scházela z poslední vyhlídky do Hřenska. Cesta přes obec je trochu otravná, ale ještě aspoň nebylo vedro. Využila jsem veřejné záchody na konci obce a dočerpala jsem si tam pitnou vodu. Dobře jsem udělala. Tím zdroje na dlouho skončily. Když jsem viděla, kolik je podél silnice zaparkovaných aut, litovala jsem, že jsem si nepřivstala a nevyrazila dřív. Na Pravčickou bránu šla spousta lidí. I tak jsem si ale užívala výhledy na ty skalní masivy a ve skalách hnízdící nejspíš poštolky.

Přístup na vyhlídky nad Pravčickou bránou je zpoplatněný soukromým vlastníkem Sokolího hnízda. Takže bych ho neplatila, ani kdyby tam nebyla ta šílená fronta u pokladny. Při těch davech není možné si tam třeba dojít na záchod nebo koupit něco k pití. Asi by se dole u silnice ještě nějaké to občerstvení a záchody hodily. Jenže tam je na rozcestí zároveň zdroj pitné vody, proto to je asi problém. Prohlídla jsem si Pravčickou bránu a vydala jsem se zpět dolů. Když jsem si cestou nahoru říkala, že je tam moc lidí, tak to jsem se mýlila. Cestou dolů jsem jich potkávala mnohem víc. Není taky divu, když většina turistů asi nic jiného než tenhle turistický cíl nezná.

Pokračovala jsem po žluté do Mezní Louky. Odtamtud jsou nejlíp viditelné plochy zasažené velkým požárem. Překvapilo mě, jak rychle se příroda zotavuje. 4 roky po požáru jsou stráně zarostlé mladými břízkami. Teď na jaře se to tam vesele zelená. V průběhu cesty mě napadalo, že bez rostlin by to tam bylo jak v Arizoně. Ale to by ty skály asi taky rychle ničila eroze. Les brzy doroste a bude vypadat tak, jak má. Moc hezký krátký dokument o tom pro národní park natočil Prokop Pithart.

Po pár kilometrech jsem narazila na rozcestí ukazující zkratku mimo značenou cestu, takže jsem si kousek cesty ušetřila a byla jsem o to dřív v Mezní Louce. Tam jsem si dočerpala vodu na záchodě, ale hlavně jsem si tam koupila pomerančový džus. Cestou na Pravčickou bránu jsem totiž viděla v batohu nějakého turisty džus a měla jsem na něj celou dobu ohromnou chuť. Příště bych ve vedrech měla s tímhle počítat a brát to jako formu doplnění vitamínů místo nošení jablek a mrkví. A celkově nosit míň jídla a občas si dopřát občerstvení u nějakého stánku.

Právě, když jsem vyšla z restaurace na silnici, hned jsem uhýbala, protože projížděli první hasiči. Nejdřív jelo jen jedno auto, tak jsem doufala, že to třeba bude jen něco malého. Jenže za chvíli jsem viděla starou hasičskou tatru a čtyřkolku. Ach jo, proč řidiči a cyklisti nevnímají a neumějí uhnout, když za nimi jedou hasiči, dokud na ně nepoužijí hezky zblízka i klakson?

A dál se ozývaly sirény. Když jsem si dávala svačinu pod Šaunštejnem, tak tamtudy profrčela další cisterna směrem na Tokáň. Neměla jsem signál, ale bylo mi jasné, že to už je vážné. Hrad Šaunštejn a Malou Pravčickou bránu jsem plánovaně vynechala. Věděla jsem, že i tak bude cesta dlouhá a náročná na stoupání. Síly jsem si radši šetřila na pozdější výstup na Rudolfův kámen.

Rudolfův kámen a děsivý výhled

Tam jsem tedy potřebovala síly nejen fyzické, ale i psychické. Pěšinka okolo skalního masivu a pode mnou sráz. Pískovcové schody, které už téměř zmizely a bez zábradlí by ani nebylo poznat, že se tamtudy dá lézt, ostré hrany tvrdší horniny na skalní plošince, kde stojí vyhlídkový altánek. Vylézt nahoru byla výzva, dolů ještě větší. Z vyhlídky jsem uviděla kouř za Suchým vrchem. Konečně jsem měla signál, tak jsem vyřídila pár telefonátů. Uklidnila jsem dceru i mámu, které ve zprávách četly o požáru a bály se o mě, že jsem v bezpečí, že požár je blízko, ale není velký. Nebylo to moc kouře, tak to vypadalo poměrně slibně. Udělala jsem pár fotek, kochala jsem se výhledem.

V pozadí je vidět zábradlí, kudy vedou "schody"

Když požár nabere na síle

Až někdo povídá: "Podívejte na ten kouř, ono to nějak sílí!" Zhoršení bylo ohromující, když jsem viděla tu rychlost. Mezi fotkou, kde kouř téměř není vidět, a druhou se silným dýmem je pouhých 11 minut rozdíl.

Když jsem šla z Rudolfova kamene na Mariinu skálu, tak jsem u cesty v lese potkala oplocený obří vak na vodu. Nevím, kolik mohl mít kubíků, ale třeba 50. I taková protipožární opatření v lesích jsou. Občas někde stojí tisícilitr. Každé, i menší množství vody může mít v případě potřeby smysl.

Na Mariinu skálu po 33 letech

K Mariině skále to byl ještě kus cesty. Už bylo i dost hodin a měla jsem za sebou přes 20 kilometrů. A cesta vedla nahoru a dolů a nahoru a dolů ... Nakonec jsem došla na tohle místo, které si i po více než 30 letech docela dobře pamatuju. Když mi bylo 18, strávili jsme v Českosaském Švýcarsku o prázdninách 2 týdny. Tu oblast jsem se teď rozhodla projít za pouhé 2 dny. Nechápu!

Můj styl vandrování se hodně změnil

Očividně jsme tehdy chodili víc klikatě a prochodili různé boční cesty. A taky jsme nikam nespěchali. Ráno jsme pod převisem dělávali oheň a snídani. Než jsme se vyhrabali na cestu, bylo třeba 10 i víc hodin. A odpoledne jsme zase končili včas, abychom našli vhodný převis na nocleh, stihli si nanosit dříví a uvařit, dojít do studánky pro vodu.

Kdežto teď? Ráno snídám cestou. Večer si maximálně uvařím čaj a polívku do hrnečku, ale v národním parku je lepší si rovnou naplánovat studenou večeři. Neměla jsem ty věci na vaření vůbec tahat s sebou, ušetřila bych si zátěž v batohu.

Romantické a dramatické výhledy z Mariiny skály

No, tak jsem tedy došla na Mariinu skálu. Dnes tam stojí krásný romantický vzdušný altánek. Kdysi tam bývala bouda podobná, jako je na Rudolfově kameni. Takže se zavíracími okenicemi a dveřmi. To se nám moc líbilo a dvě noci jsme tam tehdy přespávali. Foťák jsme neměli. Ale ranní mlhy při východu slunce mě nezapomenutelně okouzlily. A západ z té výšky byl taky úchvatný.

Letos tedy byly ty výhledy jiné. Byl krásně vidět Růžový vrch, který jsem sledovala už od pátečního odpoledne. Taky Děčínský Sněžník, který mě doprovázel celou cestu z Děčína až sem. Pohled zpět na Rudolfův kámen mě ujistil, že jsem fakt dobrá, když jsem tam vylezla. No a pohled k jihu ukazoval Havraní skálu v mladém lese po požáru, který okolo ní byl před 20 lety.

Nejvíc jsem ale pochopitelně sledovala východní směr, odkud se valil čím dál silnější a tmavší dým a lítaly tam vrtulníky. V jednu chvíli jsem viděla i 4 najednou. Na krátkou dobu mi někdo půjčil dalekohled. Pozorovala jsem spolu s ostatními, jak vrtulníky odlétají každý jiným směrem evidentně z bezpečnostních důvodů. Čerpaly vodu z různých míst a potřebovaly se navzájem neplést. Taky cisterny využívaly rybníky a potoky v celém okolí. Bylo už po sedmé večerní. Myslela jsem si, že přes noc se požár ještě zvětší, ale doufala jsem, že ne o moc velkou plochu.

Retro ubytování v Jetřichovicích

Sešla jsem dolů do Jetřichovic. Plánovala jsem přenocovat pod širákem v areálu bývalé ozdravovny. Čekala jsem, že přijdu do nějaké recepce, zaplatím a ubytuju se. Jenže vrata byla zamčená. Obešla jsem tedy zahradu na druhou stranu a myslela jsem, že vstup bude třeba tam. Nakonec jsem se zeptala pár lidí za plotem, jak se dostat dovnitř. Tak mi ukázali na díru v plotě a vysvětlili, že tam žádná recepce není. Prostě jsem si měla předem zarezervovat pobyt a po zaplacení by mi přišel kód na otevření toho zámku na vratech. No, to by mě nenapadlo.

Nevadí. Prostě jsem si tam našla místo, navečeřela jsem se u ohýnku se skupinkou přátelských Poláků. V budově jsem si i dobila powerbanku, využila záchody, a odpadkové koše. Dost jsem se bála, že ten nocleh bude hlučný, ale po 23. hodině lidi postupně utichli a v celém areálu byl klid. Horší byl můj nápad spát pod širákem. Ehm, i přes to sucho a horko holt v Jetřichovicích je trochu chladová dolina, takže padla rosa. Budila jsem se zimou. Nakonec jsem zjistila, že mám spacák dost mokrý. Naštěstí jsem spala přímo za jedním prázdným podsadovým stanem. Do něj jsem se v půl čtvrté přesunula. Jakmile jsem byla pod střechou, spacák začal vysychat a konečně jsem se zahřála a spala poměrně dobře až do rána.

V neděli ráno jsem si s balením chtěla pospíšit, protože jsem měla před sebou naplánovaných 21 km a odpolední vlak. I tak mi to ale trvalo. Rozhodla jsem dát spacáku prostor ještě trošku proschnout. Po 8. hodině jsem už ale vyrazila vstříc dalšímu dobrodružství.

Přes Falkenštejn a Úzké schody

Nejdřív jsem si prohlídla zříceninu hradu Falkenštejn. Trochu jsem se bála schodů a zábradlí nahoře. Ale teď je to udělané moderně, všechno je pevnější, bezpečnější. A nemusela jsem si dělat starosti s odloženým batohem, protože tak brzy ráno tam nikdo nebyl. Z hradu jsem měla parádní výhled na Havraní skálu z opačné strany než v sobotu.

Od zříceniny jsem pak šla dál po žluté a byla jsem v klidu. Věděla jsem, že hoří v sousedním údolí na modré značce. A přes to, že vrtulníky v noci nelétaly a slyšet je bylo zase až od sedmé ranní, nebyl z hradu vidět nijak velký kouř. Mile mě překvapilo, že se přes noc zásah hasičů neuvěřitelně dobře dařil. V údolí jsem si zblízka prohlédla, jak vypadá shořelý les z roku 2006. Nebylo to zas tak strašné. Už se pěkně zotavuje.

Cestou dál kolem mě projíždělo auto strážců parku. Mávla jsem na pozdrav a oni mi pozdrav oplatili. Nebylo čeho se bát. Kdybych šla do nebezpečí, zastavili by mě. Na rozcestí žluté a modré Pod Suchým vrchem stál další strážce parku. Ten se hned přeptal, kam jdu. Řekla jsem, že do Kyjova a ukázala jsem mu v mobilu svou uloženou mapu. Ujistil mě, že můžu pokračovat v cestě a že mám vybranou moc krásnou trasu, že se mi tam bude líbit. Chvíli jsme poklábosili a pak jsem pokračovala přes Tokáň na Úzké schody. Netušila jsem, že za 3 hodiny to místo, kudy jsem prošla, uzavřou. Ale jen kvůli průjezdu techniky, oheň už byl pod kontrolou a nešířil se. Kouř byl vidět a cítit jen na vyvýšených místech. V údolích a roklích nic vidět ani cítit nebylo.

Úzké schody jsou opravdu úzké. Takže jako pokaždé - sundat batoh, uložit hůlky, vykasat sukni a hurá po žebříku nahoru :) Dají se obejít, ale to by nebylo takové dobrodružství. Nahoře je pěkná vyhlídka a i před a za touhle skalní zajímavostí je stezka skutečně poetická.

Nudná část začala až od Eustacha. Hlavně bylo téměř poledne, horko, minimum stínu a už mi nešlo jít dost rychle. Do poloviny cesty, tj. 10,5 km jsem došla za 5 hodin. V Kyjově jsem si u přehrady potvrdila to, co jsem si myslela, že tam hasiči čerpají vodu. Ale nevěděla jsem, jak chytře to dělají. Jednotlivá auta nenajíždějí až k vodě. Zastavují na blízkých silničkách, každé trochu jinde, aby si nepřekážela, a vedou k nim hadice z nepřetržitě čerpajícího vozu, který stabilně stojí na břehu. Mazané řešení. Tam mě naposledy provázel zvuk vrtulníků.

Údolím Křinice a Bílého potoka

Pak už mě čekalo 5 kilometrů krásným Kyjovským údolím podél říčky Křinice. Údolí je na začátku víc sevřené a skály strmé. Cesta je asfaltová a vysoko nad říčkou. Asi v polovině údolí se cesta mění na štěrkovou, údolí se postupně otevírá, svahy jsou nižší, říčka tam meandruje a je těsně pod cestou.

Celou cestu se snažím sledovat pravý břeh. Když jsme tu v 93. byli na vandru, našli jsme na pravém břehu prima převis, pod kterým jsme přespávali asi 3 noci. Pokaždé jsme tam nechali batohy schované někde za skálou a courali jsme po okolí bez zátěže. Je to záhada. Ten převis se mi nepodařilo najít. Jen ke konci údolí byl jeden takový nouzový, co by se asi dal použít, ale nezdál se mi zas tak ideální, jak jsem si pamatovala, že vypadal. Zvláštní, jak ta paměť po letech klame.

V Kyjovském údolí jsem potkávala docela dost turistů i cyklistů. Byla to výrazná změna proti předchozí části, kdy jsem za 10 kilometrů nikoho kromě strážců parku nepotkala. Po odbočení od říčky Křinice na žlutou značku v údolí Bílého potoka zase nastal poměrně klid. Tam jsem potkala jen minimum turistů, samých Němců. Šla jsem sice po státní hranici, ale měla jsem pocit, že už jsem v cizině. Tohle údolí je krásně zapomenuté, klidné, divoké, plné popadaných stromů. Z lesa vyletěl téměř proti mně tmavý pták. A on to byl čáp černý. V tuto dobu právě hnízdí. Tady má klid.

Blížil se konec mé cesty a tak jsem si zkontrolovala čas a mapu, abych viděla, jestli zrychlit, abych stihla vlak, nebo naopak zpomalit, abych na ten další nečekala 2 hodiny. Na rozcestí jsem měla pokračovat po zelené. Jenže ... vyrazila jsem dál po jediné cestě, kterou jsem viděla. Až když se mi cesta ztratila, tak jsem zjistila, že jsem o 300 metrů jinde, než mám být. Vrátila jsem se na rozcestí, ale odbočku jsem na první pohled opět neviděla. Byla to taková srnčí stezička mezi křovím a přes potok.

Zdržela jsem se a proto jsem nabrala rychlejší tempo. Ovšem další 2 kilometry vedla cesta do kopce. A občas přes popadané stromy. S chůzí do svahu mi opět pomáhaly hůlky. Bez nich bych tohle tempo při stoupání v žádném případě nezvládla. A tak jsem byla před 16. hodinou už na nádraží. Druhou polovinu trasy dne jsem zvládla za 3 hodiny. Hlavně proto, že už tu nebyly ty schody jako dopoledne.

Etapa v číslech

Kolik jsem toho nachodila:

• ušla jsem 70,1 kilometrů
• stoupání 1944 m
• klesání 1594 m
• převýšení 5,05 %
• 3 dny

Jak jsem se tam dopravila:

V pátek 1. 5. 2026 rychlíkem v 8:24 z Mělníka do Ústí nad Labem - Střekova a pak dalším vlakem do Děčína - východ s výstupem v 9:48

V neděli 3. 5. 2026 vlakem z Mikulášovic - horního nádraží v 16:11 s přestupem v Krásné Lípě a České Lípě na autobus 400 na Mělník s příjezdem po 19. hodině

Jak mi přálo nebe:

Celé tři dny bylo jasno, kolem 25°C, sluníčko pálilo, bez opalovacího krému by to nešlo. První noc jsem byla na kopci, bylo sucho. Druhou noc jsem byla v údolí, to padla rosa. Třetí den se objevila cirrovitá oblačnost a kondenzační stopy letadel. Předtím bylo nebe vysloveně modré. Většinu času bylo téměř bezvětří, jen občas přišel mírný větřík na pár hodin.

Na kolik mě to toulání přišlo:

• 130 Kč vlak + MHD
• 45 Kč voda a muffin
• 185 Kč smažák s hranolky, voda
• 20 Kč WC
• 80 Kč WC a džus
• 100 Kč ubytování v ozdravovně Jetřichovice
• 103 Kč vlak
• 96 Kč autobusy
• 759 Kč celkem

S čím jsem se tahala:

Váha batohu bez jídla a pití 6,790 kg

Váha batohu celkem 11,077 kg

Tentokrát jsem měla hůlky, vyplatily se. Bez nich by stoupání bylo pokaždé pomalé a se spoustou přestávek. Takhle jsem šla i do kopce celkem svižně. A při klesání mi zase chránily kolena, když jsem se o ně mohla opřít a nedošlapovat tak zprudka. Při dalších etapách s podobným převýšením si je zase vezmu.
Zato pončopláštěnku a věci na vaření jsem neměla vůbec tahat. A jídla jsem si taky měla vzít míň. Mohla jsem mít batoh minimálně o kilo lehčí.

Tento víkend byl hlavně ve znamení lesního požáru!