Via Czechia 8

Studenec - Jedlová - Luž - Hvozd - Oybin - Popova skála

Posledně jsem skončila v Rybništi. Zdálo by se, že bych tedy měla pokračovat v cestě odtamtud. A cesta bych si tím znatelně zkrátila. Jenže při své jarní cestě po Českém Švýcarsku jsem v Jetřichovicích odbočila na sever, ačkoli trasy Via Czechia i Stezka Českem vedou od Jetřichovic východně přímo do Lužických hor. Tehdy jsem nechtěla přijít o Šluknovský výběžek.

A tentokrát jsem zase nechtěla přijít o procházku Pavlíniným údolím. Za celou cestu, co mě tenhle víkend čekala, je to jediné místo, kde se jde podél vody. Jsem moc ráda, že jsem si tohle údolí nenechala ujít. Mrzelo mě jen to, že už nebylo horko jako v létě. Mělčiny Chřibské Kamenice vyloženě lákají k zutí bot a brouzdání se vodou.

Vrcholy a rozhledny Lužických hor

Studenec

Pavlíniným údolím se jde pochopitelně téměř vodorovně až do Studeného. A pak začíná nejdřív celkem nenápadné stoupání na Studenec. V polovině svahu jsem toho měla plné zuby. Není divu. Na 3 a půl kilometru je víc než 400 metrů převýšení. Hezkých 12°! Dobře jsem udělala, že jsem si vzala hůlky. I když v jedné situaci mě úplně nezachránily. Na Studenci je cesta vyskládaná z kamenů, které parádně kloužou. Ano, při sestupu jsem sebou kecla přímo na zadek.

Ale ještě před tím jsem vystoupala pěkných 89 schodů (každý schod má své číslo a sponzora) na zrekonstruovanou historickou rozhlednu. Výhled z ní je trochu slabší, protože stromy jsou stejně vysoké jako rozhledna, ale aspoň jsem tam snáz ovládla své závratě. V pátek bylo zataženo, takže i viditelnost byla omezená.

Zato sedlo pod Studencem s výhledem na Malý Javorník na mě dýchlo půvabem krajiny i přes pošmourné nebe. Napadlo mě, že lidi, co si tam dole postavili chaty, vůbec neprohloupili. 

Pokračovala jsem po červené klikatou okružní cestou mezi celou řádkou kopců. Občas jsem potkala nějaký ten řopík. Zaujal mě výhled na vodní nádrž Chřibská. Tak tohle pohádkové místo bylo jedním ze zdrojů, odkud v květnu vrtulníky nabíraly vodu do bambivaků při hašení požáru v Českém Švýcarsku.

Pak už se začala ukazovat Jedlová. Sice jsem původně měla v plánu dojít v pátek až na její úbočí, jenže ten plán jsem chystala na červen. Na konci září je soumrak v 7 večer, to jsem neměla šanci dojít. Proto jsem si včas našla pěkné klidné místečko na  Velké Tisové. Ale trochu závistivě jsem pokukovala po Malém Stožci naproti přes údolí. Tam se musím někdy vypravit.

Jedlová

Ráno mě na Jedlovou čekalo ještě necelých 5 kilometrů. Ovšem já si z toho těch celých 5 kiláků udělala, protože jsem se kochala výhledem na Tolštejn a nevnímala jsem odbočku po zelené. Na míjení odboček jsem machr. Je vzácnost, když to neudělám. 

Cesta na rozhlednu mě děsila už předem. Zdáli jsem viděla na Jedlové vyčnívat věž vysílače a myslela jsem, že to je ono. Byla jsem rozhodnutá lézt jen tam, kam to zvládnu a nepřemáhat se. Na vrcholu hory se přede mnou zjevila roztomilá kamenná věžička. 

Takže jsem se uklidnila a radostně vystoupala nahoru. Těšila jsem se z parádních výhledů a z toho, že se po předchozím dni vyčasilo, i když částečně zůstával opar. V dáli za Pěnkavčím vrchem vykukoval Luž - můj hlavní cíl. A moc pěkný pohled byl zpět na Velkou Tisovou, až jsem zalitovala, že jsem nenocovala na jejím vrcholku. 

Tolštejn

Zřícenina vystupuje majestátně nad okolním terénem a lávka mezi dvěma skalními suky se mi z dálky jevila strašidelně vysoko. Ve skutečnosti stoupání na hrad nebylo nijak náročné a ani ta lávka nakonec nebyla problém. Nahoře na vyhlídce jsem si dala oběd a dokonce jsem tam byla nějakou dobu sama, tak jsem si na vrcholku vytáhla zubní kartáčky. Kdy se mi poštěstí páchat dentální hygienu s tak fantastickým výhledem na Jedlovou?!

V restauraci hradu jsem při kupování vstupenek požádala o načepování pitné vody a taky jsem tam využila záchod. Když jsem vyšla ven ke svému batohu, dal se se mnou do řeči nějaký turista. Můj batoh moc obdivoval a ptal se, co je to za značku a jak jsem s ním spokojená. Později k večeru jsem se s ním a jeho přáteli ještě potkala, poznal mě právě podle batohu. 

Červená značka z Tolštejna mě zavedla na Čertovu pláň. To jsou ty okamžiky, kdy oceňuju, že mám na výběr ze stezek Via Czechia a Stezky Českem a že moje volba byla očividně výborná. I kdybych za celý den nic jiného pěkného neviděla, tak tohle místo stálo za to. Fotka, natož mobilem, nedokáže tu nádheru zachytit, to se musí projít a zažít. Miluju tyhle kouzelné pěšinky půvabnou krajinou. 

Luž

Pak už mě čekal hlavní cíl mé cesty - nejvyšší hora Lužických hor. Hřebenovka uzavřeným lesem směrem na Luž je velmi pohodlná. Tam se člověk neunaví. Síly jsou potřeba na závěrečný výstup. Z obou stran je to pořádný krpál. Via Czechia vede po německé straně kratší a o to strmější cestou. Jenže já zase nekoukala na svou naplánovanou trasu do mobilu. A tak jsem na rozcestníku místo doleva, šla doprava.  

A to nakonec bylo dobře. Díky tomu jsem nepřišla o vzácné setkání. V jedné zatáčce se přede mnou objevila obyvatelka jižního svahu, co měla na hřbetě čáru stejně klikatou, jako byla ta cesta na horu. Dupání turistů ji asi vylekalo. Zkusila jsem pár fotek, ale jsou rozmazané. Byla fakt hbitá a hrnula se co nejrychleji ze svahu dolů. Nemohla tušit, že pod ní za zatáčkou pokračuje ta samá cesta. Došlo mi, že za mnou jdou dvě německé turistky. Fofrem jsem seběhla ten kousek zpátky a jen jsem stihla říct "achtung" a ukázat na zmiji, co právě dorazila na kraj pěšiny. Dámy se zastavily, nechaly ji přejít, usmály se a uznale ukázaly palcem vzhůru, než jsme všechny pokračovaly znovu v cestě k vrcholu.

Když jsem dorazila nahoru, nejdřív jsem věnovala pozornost svému trigonometrickému bodu. Můj 10. úlovek ze 181! Tentokrát jsem ho nemusela ani hledat. Byl hned u vstupu na plošinu na vrchu hory. Usadila jsem se u něj na lavičce, užívala si klid a odpočinek a dala jsem si vydatnou svačinu. 

Teprve po odpočinku šla na rozhlednu. Tahle se mi moc líbí. Je nízká a široká, průhledná jen sotva znatelně. Přesně pro mě. Na Luži je sice i vyhlídková plošina, ale z ní je výhled jen směrem na západ. Právě proto byla nová rozhledna potřeba. Výhledy na všechny světové strany byly krásné, jen holt zase dost v oparu. Pěkně bylo vidět zpět na Pěnkavčí vrch a  Jedlovou. Na protější stranu jsem se podívala na Hvozd, kam jsem plánovala do večera dojít. 

Žitavské hory

Z Luže jsem sestoupala stejnými serpentinami, kterými jsem šla nahoru, a pak po červené pokračovala ke státní hranici. Via Czechia tam dva kilometry prochází německou stranou, ale já už jsem sledovala, že bych si měla pospíšit, proto jsem si to zkrátila dobře vyšlapanou stezkou přímo po čáře. Kolem Krkavčích kamenů jsem to bohužel tak nějak proletěla a nevěnovala jsem jim pozornost.

Na další odbočce do Německa směrem k Jonsdorfu jsem už mi to ale nedalo. Cesta lesem tam vede takovým nenápadným úvozem. Jen občas je tam šipka doleva s nějakým místním názvem. Tak jsem přeci jen na jednu z těch pěšinek vlevo odbočila. A nestačila jsem zírat. Z kopců a hor jsem se ocitla v úplně jiné krajině. 

Žitavské hory sice mají na svých hranicích i Luž a Hvozd, ale jinak je to spíš pás skalních měst plných tajemných pískovcových věží, soutěsek a lomů. A za Žitavskými horami se rozprostírá otevřená nížina. Krajinu tu stvořil jev zvaný Lužický zlom, proto se geologické složení tak náhle mění a je neuvěřitelně pestré. Tím, že rozdíl krajin odděluje zároveň oba státy, trochu to na mě působí dojmem, že se kdysi lidi domluvili, že tyhle kopce budou v Čechách a tamty pískovce v Německu. 

Pak už jsem ale nemohla váhat a vyrazila jsem svižnou chůzí směrem ke Krompachu a ještě před ním odbočila na Jánské kameny. Tam jsem doufala v nějakou plošinku, kde bych si mohla ustlat na noc. No, přímo u kamenů to zrovna ideální není, vystupují z vrcholku kopce dost ostře. Ale kousek pod nimi, nedaleko rozcestníku jsem si místečko našla.

Spaní kousek od rozcestníku mělo zvláštní rovinu. Před 3. hodinou ranní tam po zelené značce procházeli dva noční turisti. Povídali si, tak jsem o nich věděla dostatečně dopředu. Přemýšlela jsem, co bych dělala, když by se i přes tmu rozhodli prozkoumat skalní útvar. Bivaku, který by objevili na poslední chvíli, by se asi parádně lekli. Ale oni šli dál, tak jsem je nevyděsila.

Hvozd

Ráno jsem se sice úplně neflákala a před osmou vstala, ale i tak mi výstup na Hvozd docela trval. Není divu, je to do kopce. A nejzajímavější jsou schody těsně před vrcholem. Nahoře jsem využila pohostinnosti restaurace a především jejího WC. Překvapilo mě, že tahle bouda je německá. Ale skutečně je na německé straně vrcholu hory. Myslela jsem původně, že německý je jen nedaleký Hochwald. Ale s pánem ve výčepu jsem se domluvila i tak. Objednání čaje zvládnu i německy. A zaplatit jsem mohla i v korunách a v hotovosti.

Vyhlídka je prima, výhledy byly tentokrát lepší, opar nebyl tak výrazný jako v minulých dnech. Když jsem viděla Bezdězy, tak jsem uvažovala, která z hor vpravo je Vrátenka. Neumím to poznat. Mám tam ve výhledu dva adepty. Po výhledech jsem si namířila přímo na sever opět do Německa. A cíl nebyl malý.

Oybin

Už pár let jsem obdivovala fotky známých, kteří na Oybin vyrazili. Konečně jsem to měla za rohem, takže tahle odbočka z Via Czechia byla prostě nutná. Koupit vstupenku bylo jednodušší, než jsem čekala. Pokladní byl Čech. Platit se dalo kartou. Hrad jsem si prošla úplně celý včetně vnějších okruhů. Uvnitř císařského domu jsem si přečetla něco o historii hradu.

Pak jsem poseděla na lavici v kostele a poslouchala muzikanty. Hráli parádně, skladby dobře vybrali, bylo to milé a dojemné. Akustika je tam skvělá i bez stropu a gotická otevřená okna rámují kouzelné místo.

Vyšla jsem si taky na věž a rozhlédla se do kraje. Na závěr jsem na náhorní plošině horního okruhu využila lavičku a dala si pozdní oběd. Už před příchodem k hradu jsem pociťovala hlad, ale pak jsem byla tak plná zážitků, že jsem si na svůj žaludek další dvě hodiny ani nevzpomněla.

Cestou z Oybinu zpátky do Čech jsem míjela několik zajímavě tvarovaných skalních útvarů. Je to docela pěkné místo na procházku pro lidi, co jedou na hrad a chtějí si program ještě nějak zpestřit. Jen je to na můj vkus příliš blízko frekventované silnici. Po ní jsem taky zbytek cesty musela jít, než těsně u hranic odbočila a já se náhle ponořila do českých lesů po vlastně příjemně nudné rovné cestě. Oči, uši, mozek si mohly konečně odpočinout.

Lužické skály

Zdá se, že ta cesta se mi jevila po 2 kilometrech asi až moc jednoduchá. Protože si jinak neumím vysvětlit, proč jsem se i přes svou původně vytyčenou trasu rozhodla vystoupat na vrchol hory Sokol. Pravda, na mapě je značená vyhlídka a zřícenina hradu a to jsem oboje chtěla vidět. Jenže pak jsem si vzpomněla, že už doma jsem četla, že jsou tam jen zbytky zdiva. A vyhlídka taky nic moc. A ani signál tam za mnoho nestál. 

Už od rána jsem byla v místech s mizerným signálem. A lepší to nebylo ani v Petrovicích. Tam jsem se dala do řeči s trojicí místních žen, které seděly na zápraží a tak jsem je požádala o doplnění pitné vody. Svorně mi říkaly, že telefon jim nejlépe funguje, když vyrazí do lesa nad vsí na houby. 

Dámy mě nechaly i umýt si nádobí. A pak se poptaly odkud a kam jdu. Pověděla jsem jim, že mířím na Jítravu, ale že tam dojdu až zítra, protože se blíží večer. Ony mi hned radily i tak kratší cestu, protože přeci nepůjdu oklikou po červené. Jejich starost, abych tu cestu kolem republiky měla co nejkratší, byla dojemná. Holt úplně nechápaly, o čem ta cesta je. Takže jsem šla hezky podle svého plánu po červené, jinak bych minula všechny následující fantastické skalní útvary.

Popova skála

Via Czechia i Stezka Českem Popovu skálu těsně míjí. A neodbočit k ní by byla škoda. Asi kilometr před cílem ukazovala dřevěná tabulka odbočku neznačenou cestou nahoru na skálu. Ale to mi přišlo jako zbytečně krkolomný výstup po celém dni na nohách. Takže jsem šla hezky po značce. Cesta to byla pohodlná a pěkná. 

Už byl čas hledat nocleh. Přímo před Popovou skálou bylo pár pohodlných plácků, kde by se ustlat dalo, kdyby tam nebyli návštěvníci. Vyhlídka láká lidi, co to tam znají, protože očividně přišli na západ sluníčka a pak odcházeli směr Hrádek nad Nisou. Nedivím se, výhledy jsou odtamtud fantastické.

Být tam v partičce kamarádů, tak si nedělám těžkou hlavu a spali bychom kousek od vyhlídky. Takhle jsem se holt vypravila po pěšince dolů těsně před západem slunce a hledala rovinku na postavení bivaku. Našla jsem, ale turisty jsem slyšela za sebou. Takže jsem předstírala, že tam nejsem. Odbočili po pěšině a já fofrem stavěla a rozestýlala. Do tmy jsem to tak akorát stihla. 

Vraní skály

Ráno jsem se vypravila vstříc poslednímu dni cesty. Nestihla jsem ještě ani dojíst snídani a došla jsem na odpočívadlo o Vraních skal. Viděla jsem jejich označení v mapách, ale netušila jsem, co uvidím. Tohle předčilo mé očekávání. Na skalní masiv, který se ani nevejde do záběrů, se dá částečně vyšplhat i v sukni a pohorkách. Proto jsem si to užila pěkně zblízka. Jen musím příště líp promýšlet, kam lezu, a jestli se dokážu dostat zpátky stejnou cestou, když široko daleko nikdo není.

Horní skály

Od Vraních skal vede zpevněná cesta. Mile mě překvapilo, že po chvíli se kousek před rozcestím širokých cest odpojuje lesem uzoučká pěšinka. Přesně taková, jaké tak miluju. Vzbuzující napětí, pocit dobrodružství a objevitelské nadšení. A ta stezička mezi stromy mě dovedla k celému pásmu skalních útvarů. 

Sloní kameny

Speciálně jsem se ale těšila na Bílé kameny, kterým se také přezdívá Sloní kameny. Doufala jsem, že tam bude odpočívadlo, že si tam posedím, najím se a budu se kochat výhledem na skalní unikát. Předně - žádné posezení tam není. Ale hlavně - skály bíle svítí v poledne, kdy na ně svítí sluníčko. Já tam byla v deset dopoledne. Ten stín stromů tomu bohužel kouzlo sebral.

A tak jsem po pár fotkách pokračovala do Jítravy. Do té, kam si dámy včera myslely, že bych mohla jít zkratkou. V Jítravě bylo nejdřív náročné přejít frekventovanou silnici. Ale bylo nás víc lidí na přechodu, tak auta nakonec zastavila a mohli jsme bezpečně na druhou stranu. 

Jítrava je vesnice velmi dlouhá a táhne se podél jedné ulice coby dvoukilometrový stoupák. Než jsem došla na konec vsi, měla jsem toho plné kecky. Zároveň jsem cestou sledovala před sebou siluetu Vápenného, a přemýšlela, kam jsem se to zase já blázen vypravila. V lese už naštěstí nebylo příliš daleko k odpočívadlu. Tam jsem se naposledy pořádně zastavila a dala jsem si oběd. Jen jsem zase udělala chybu v plánování. Na tom místě byla funkční studánka. Nemusela jsem si v Jítravě vyžebrat vodu a nést ji pak celou cestu do toho kopce.

Vápenný

Na rozcestí pod Vápenným jsem měla možnost se rozhodnout pro 3 varianty další cesty. Po žluté vlevo kolem zříceniny Roimundu nejdřív dolů a pak zase trošku nahoru. Nebo jsem to mohla vzít po žluté vpravo po Stezce Českem a jít prakticky po vrstevnici. A nebo po červené po Via Czechia přímo přes vrchol Vápenného. Byla to cesta sice delší, ale zato náročnější.

Nezbylo mi, než zdolat na závěr ten nejprudší krpál z celého víkendu. Brzy jsem ale byla na hřebenové cestě, která jde už téměř po rovině. Les nahoře je krásný a klidný. Mírně pofukoval vítr, mezi stromy občas byly vidět náznaky výhledů. A když cesta začala klesat, otevřel se les a tenhle fantastický výhled. To za ten výstup stálo. 

Z Vápenného je sestup k rozcestí Trávník ještě strmější než výstup. A od rozcestí mě čekalo už jen 9 kilometrů víceméně klesání až do Chrastavy na autobus. Nabrala jsem svižné tempo, aby mi neujel autobus a v hlavě mi stále ještě znělo "Tak už se škrábu strání plnou kamenů".

Etapa v číslech

Kolik jsem toho ušla:

• ušla jsem 83,3 km
• stoupání 2755 m
• klesání 2725 m
• převýšení 6,58 %
• k tomu navíc asi 3 km / 300 m na Oybinu
• 4 dny

Vrcholy, které jsem zdolala:

• Studenec 737 m n. m.
• Jedlová 776 m n. m.
• Tolštejn 670 m n. m.
• Luž 793 m n. m.
• Hvozd 749 m n. m.
• Sokol 593 m n. m.
• Popova skála 565 m n. m.
• Vápenný 790 m n. m.

Jak mi přálo nebe:

V pátek bylo chladno a zataženo. Dala se očekávat nějaká malá přeháňka. Ve skutečnosti jen chvilku krápalo. Ale celý den působil tak, že bych šla nejradši spát už brzy odpoledne. Večer se ochladilo. V noci bylo na spacák tak akorát. K ránu se mi do chladna nechtělo ze spacáku vylézat.

Další dny bylo slunečno, až jsem se opálila v obličeji. V triku s dlouhým rukávem mi bylo horko. V noci bylo víc než 10 stupňů, ve spacáku mi bylo horko, punčocháče a svetr jsem ani neoblékala. 

Jak jsem se tam dopravila:

Vlakem z Mlazic jsem jela do Ústí západ. Tam jsem měla podle jízdního řádu přestoupit na vlak do Ústí hlavní nádraží a tam na další vlak do Děčína. Ale z Mělníka jsme nabrali zpoždění, takže na nás vlak na Děčín čekal už v Ústí západ. Tak jsem si jeden přestup ušetřila. Ani v jednom vlaku nefungoval záchod, takže jsem musela na nádraží v Děčíně. Ale stihla jsem i autobus do Jetřichovic, tak to klaplo líp, než bych čekala. 

Zpátky mi jel autobus 440 z Chrastavy do Nového Boru a odtud navazoval autobus 400 na Mělník. Měl jako vždy zpoždění a 4x mě někdo vyhodil ze sedadla, že má místenku. Zvláštní systém. 

Na kolik mě tenhle výlet přišel:

• 112 Kč vlak
• 10 Kč WC
• 50 Kč autobus
• 40 Kč rozhledna Jedlová
• 40 Kč zřícenina Tolštejn
• 115 Kč čaj Hvozd
• 227 Kč vstupenka Oybin
• 62 Kč autobus 
• 10 Kč WC
• 84 Kč autobus
• 750 Kč celkem

Kolik jsem toho nesla na zádech:

6,5 kg základní váha batohu včetně hůlek

11,5 kg celková váha batohu s jídlem a vodou