Via Czechia 9

24.10.2026

Frýdlantský výběžek - Smrk - Tisovec

Frýdlantský výběžek trasy Via Czechia i Stezka Českem míjí. Patří tedy tenhle vandr ještě do mé Via Czechia, nebo ne? Vede po obvodu republiky? Vede. Dělám si trasu podle svého? Dělám. Rozhodla jsem se, že tenhle vandr do mé CESTY patří.

Cesta začala vlastně už ve čtvrtek, protože jsem shodou náhod měla odvoz autem až na úbočí hory Smrk a ještě k tomu zajištěný nocleh pod střechou. V pátek ráno se ke mně přidala dcera. Plánovaly jsme cestu do neděle - hezkých 70 kilometrů. Počasí nám plány změnilo.

Výstup na Smrk

Dopoledne jsme začaly odbočkou od Hubertky na Kočičí kameny. Na skalní vyhlídku vede pár schodů a shora je kouzelný výhled na Bílý Potok, kostel Nejsvětější Trojice a široké údolí s loukami kolem. Život v horách musel být historicky náročný. Ale tohle místo? Vypadá to jako horský ráj!

Pramen Jizery

Na Smrk vede po červené značce pohodlná cesta. Oproti Lužickým horám, kde jsem stoupala do pořádných krpálů, jsou Jizerky mnohem starší hory a tak mají zaoblenější a plošší vrcholy. Čekala jsem drsný výstup, ale byla to příjemná vycházka. Jen ve vyšších polohách, kde se les otevřel a bylo vidět do kraje, začalo hodně foukat.

Barevného podzimní listí hlavně buků a bříz zářilo ve slunci. Tráva pod modříny, obrovské přes sebe naskládané balvany a malé členité skalky vypadaly jak z pohádky. Já jsem navíc byla nadšená z žulových kamenů s typickými růžovými živcovými krystaly. Zatím svítilo sluníčko, tak byl svět plný barev.

Na Smrk si člověk vůbec nemusí nosit vodu v lahvích až z Hejnic. Základna hory je obrovská, a proto hora pobere ohromné množství vody. Na úbočí podél cesty vyvěrá celá řada malých, bezejmenných pramínků. Mě to ovšem lákalo k prameni Jizery. Je trochu stranou v lese, ale stačí proplést se tak 100 metrů mezi stromy od místa, kde mladý potůček Jizery kříží lesní pěšinu, a není vůbec těžké to místo najít. Voda je tam moc dobrá. Doplnily jsme zásoby a vrátily se k rozcestí.

Trigonometrický bod a rozhledna

K vrcholu Smrku vede přímá cesta vzhůru. Vůbec se nedivím, že dostala přezdívku Nebeský žebřík. Ve spodní části vede po kamenech. V horní, nad rozcestím s posezením dřevěný chodníček chrání podmáčený terén. Podél cesty rostou borůvky. Neodolaly jsme a uzobávaly.

Můj 11. úlovek do sbírky trigonometrických bodů byl snadný. Patník je přímo u cesty. Pak mě čekala opět výzva v podobě výstupu na rozhlednu. Rozhledna není moc vysoká. Má dvě plošiny. Zvládla jsem jen tu spodní. I tak se do mě vítr pořádně opíral a snažil se mi vyrazit mobil z rukou. Než jsme vystoupaly na vrchol hory, změnilo se totiž počasí. Sluníčko zmizelo za mraky a vítr zesílil. Na rozhledně jsem vydržela asi dvě minuty. Pocitová teplota v tom větru nebyla nic moc. Ale výhledy pěkný, to zas jo.

Z vrcholu jsme sestupovaly v klidu a pomalu. Bolavá kolena nás nutila k opatrnější chůzi. V lese jsme pokukovaly po houbách a borůvkách. Výhledy zmizely. Cestou do Nového Města pod Smrkem jsme nakoukly do Klingerova mauzolea. Nebyl to Klinger z MASHe, ale továrník Klinger. Poté, co zbohatl na textilní výrobě, si dal záležet na honosném pohřbívání členů své rodiny. Stavba je to moc pěkná a udržovaná.

Nové Město pod Smrkem má moc pěkně a moderně zrekonstruované náměstí. Vytvořili tam skutečné místo pro setkávání lidí. Náměstí neslouží jako parkoviště. A hned za náměstím a úřadem veřejné záchody. Spousta obcí by si měla vzít příklad. Například Mělník! Za městem jsme ještě chvíli poseděly na lavičce a podivovaly se nad tím, jak je Smrk vlastně plochá hora. Je to známka jejího stáří. Jak vysoká by asi musela být, když byla stejně mladá jako alpské štíty?

hora Smrk

Lesem jsme došly do Jindřichovic pod Smrkem a trochu zrychlily. Díky zatažené obloze přicházel soumrak dřív. Prošly jsme kolem větrníků a pastvin s kravami a hledaly jsme místo, kde bychom stihly rychle postavit bivak. Našly jsme si rovný plácek mezi smrky na kraji lesa kousek od cesty.

Když jsme tam přišly, bylo bezvětří. Než jsem dostavěla bivak, začal šíleně fičet nárazový vítr. V takovém vichru jsem ještě bivak nestavěla. Ale zdálo se, že stavba drží a polouzavřené áčko nás před průvanem ochrání. Vítr ustal a zase bylo bezvětří. Vybalily jsme si věci a zase začalo pořádně foukat. Rozhodly jsme se nevařit nejen proto, že už byla skoro tma na to, abychom hledaly kamenité místo nebo plochý kámen pod vařič, ale v tom větru bych plameny v lese nechtěla hlídat ani na kameni. Studená večeře nám nevadila, bylo vlastně docela teplo.

Noční přesun

Střídání bezvětří a vichru mě dost překvapovalo, to se běžně nestává. Nárazový vítr mě znervózňoval. Při každém dalším jeho náporu jsem měla tendenci se dívat, co dělají stromy. Koruny smrků se občas překřížily, jak moc se houpaly. Přes karimatku jsem cítila chvění země. Předpověď hlásila poměrně bezpečných 13 m/s nárazového větru, stromy většinou padají při rychlosti přes 20 m/s, ale moc mě to neuklidňovalo. Zvažovala jsem evakuaci, ale nechtěla jsem šířit paniku.

Nakonec dcera prohlásila, že takhle do rána pořádně neusneme a že bude lepší se někam přesunout. V mapě jsem o kilometr dál po značce našla louku, co vypadala podle leteckého snímku, že by nemusela být pastvinou. Takže jsme se sbalily a vyšly na cestu. I když svítil kulatý měsíc, v nitru lesa jsem musela rozsvítit čelovku. V jejím světle se nám šlo dobře. Stačilo dávat pozor, abychom nešláply někde do louže a bahna.

Louka vypadala ideálně. O půlnoci jsme si ustlaly v bezpečném odstupu od všech stromů. Rosa padla už večer, vítr byl suchý, tak nevadilo, že jsme spaly pod širákem. Měsíc svítil jak zjednaný, občas se mezi rychle plujícími mraky ukázalo nějaké souhvězdí. Jeden mrak se snažil sežrat Kasiopeu. Zato Orion se nad lesem překvapivě dlouho držel. Nakonec se nám podařilo jakžtakž usnout. Zážitky nemusejí být krásné, stačí, když jsou silné!

Ráno nás vzbudil myslivec, který se podivoval, proč jsme si tam na louce ustlaly. Naše obavy z padajících stromů hned pochopil. Ani se na nás nezlobil, i když jsme mu asi pokazily lov. Prý tam chodí srna se srnčetem. No jo, k našemu šustícímu a bíle svítícímu tyveku by se žádné zvíře dobrovolně nepřiblížilo. A myslivec by nás viděl i za tmy. Tyvek je fakt skvělý vynález.

Tisovec

Vstávat se mi moc nechtělo. Ale sobotním cílem byl Tisovec a na ten jsem se těšila. Šly jsme dál uzavřenými lesy. U odpočívadla u lesní cesty jsme našly ohniště v hrabance mezi šiškami a kořeny smrků. Jak to vůbec někoho mohlo napadnout dělat oheň na takovém místě?! Někteří jedinci by měli chodit do lesa jen pod dozorem statného ošetřovatele.

Došly jsme do Dolní Oldříše. Už na začátku obce jsme zahlédly vícekmen na vrcholu Tisovce. Nechtěla jsem věřit, že může být ten strom vidět z takové dálky. Ale doufala jsem, že bude dobře vidět i z blízka. Netušila, jestli se k němu vůbec dostanu. Je totiž uprostřed pastviny. Mezi krávy bych si netroufla.

Rozhled od trigonometrického bodu

Mezi pastvinami je to vyloženě fotogenické. Sbíraly jsme tam šípky. Cesta je kvůli převádění zvířat uzavřená, takže jsme přelezly bránu. Naprosto chápu, že vůbec není na turistické mapě vyznačená. Chce to dostatek soudnosti a respektu. Kdyby tam byla zvířata, tak si tenhle cíl prostě odpustím. Nebo bych se na statek došla přeptat. Ale měla jsem kliku.

Horní pastvina byla otevřená a v ní na mě čekal tenhle pohled.

U stromu na kamenitém vršku jsem ulovila svůj 12. trigonometrický bod do sbírky. A užívala si výhledy daleko do kraje. Odtud jsou vidět nejen Jizerské hory, ale i Lužické a Krkonoše. Podle názvu soudím, že nahoře kdysi rostly tisy. Takovému solitérnímu tisu by to na vrcholku moc slušelo. Ale chápu, že v pastvině nikdo takhle jedovatý strom nezasadí. Ale kdyby třeba někdy chtěli a uspořádali na to sbírku, ráda přispěju.

Polsko

Za pastvinami jsme hraniční čáru překročily - tedy vlastně přeskočily, protože je tam příkop - do Polska. Byla to zvláštní proměna krajiny. Zatímco na naší straně byla krajina pečlivě ošetřovaná, městečka a vesnice udržované, louky sekané, všude pastviny a krávy, na polské straně najednou byly louky, které léta nikdo neposekal. Po zarostlé cestě jsme došly do vsi, kde byly některé domy ve stavu, kdy jen čekaly, až spadnou. Pak jsme mezi lány dosud nesklizené kukuřice došly až k Zawidówu.

V městečku měli pěkně opravený novogotický kostel. Na něm péče byla vidět. Zato náměstí! Jediné přirovnání, které mě napadlo, byla Stínadla. Spousta domů v dezolátním stavu. Domy, které byly obyvatelné, působily dojmem, že by mohly spadnout, když by se sousední zřítily. Tenhle zanedbaný kout země očividně neláká lidi k životu. Hned za čarou v Habarticích to byl úplně jiný svět.

Rozhodnutí k návratu

V noci jsme se kvůli špatné volbě místa na bivak moc nevyspaly. Předně jsme měly trochu zpoždění a to nám omezilo výběr místa. Cesta šla při kraji lesa a tam jsme byly moc na ráně. Ale než bychom došly dál od okraje, byla by možná už tma. Ovšem základní chybu jsem udělala už doma při plánování a příště na ni musím dát pozor. Když v tom místě stojí dvě větrné elektrárny a historický větrný mlýn, asi tam prostě hodně fouká.

V téhle části lesa se vítr od jihu sbíhá mezi dva kopce a mezi lesy, které uzavírají pastvinu ve tvaru klínu. Dost možná tam rychlost větru bude dosahovat vyšších hodnot, než v předpovědi počasí. Při průzkumu mapy jsem pochopila i to střídání větru s bezvětřím. Když foukalo od jihu, šlo to na nás přímo a stromy se kymácely. Když foukalo z východu, byly jsme v zákrytu lesa.

Druhá noc by byla horší. Na nedělní ráno předpověď věstila poměrně vydatný déšť a k tomu vítr v nárazech 23 m/s, což by opět na větrných hůrkách mohlo být o dost víc. Vzhledem k tomu, že v takovém počasí běžně v lesích začnou padat stromy, pokračovat v neděli nedávalo smysl. Proto jsme se rozhodly skončit a dojít k nejbližšímu spoji. Z Černous jel vlak v půl čtvrté, akorát čas jet domů.

Tentokrát jsem cítila větší únavu než minule. Přitom jsme většinou šly skoro po rovině. Možná právě ta rovina a uzavřenost lesů mi působila útlum. Cítila jsem i tak trochu pošmourný dojem z krajiny. Jakmile zmizí sluníčko a je šedivo, začnu mít šedivou náladu. Frýdlantský výběžek na mě počká. Pokračovat můžu zase příště. A třeba bude úplně krásně.